Zvýší se koncesionářské poplatky, které platí občané České televizi a Českému rozhlasu? Ještě k tomu sice nedošlo, ale přesto by si měli politici, než takový krok prosadí, sehnat věrohodné informace o jejich reálném hospodaření.

Na to, aby člověk dokázal ohodnotit vysílání veřejnoprávních sdělovacích prostředků, nepotřebuje být mediálním odborníkem. Lidé se prostě řídí vlastním instinktem, a proto sledují to, co se jim líbí. Na rozdíl od těch komerčních, občané přímo participují svými finančními prostředky na jejich provozu, a proto by měli být právem pokládáni za ty, kteří mohou vysílání tohoto typu ovlivňovat. Ale je tomu právě naopak. Nejen, že se tato média o přání svých koncesionářů příliš nezajímají, ale navíc, své niterní hospodaření mnohdy před občany skrývají, z čehož se můžeme domnívat, že nechtějí, aby do něj lidé příliš viděli. Zatím jsme svědky jen toho, že si stále stěžují na nedostatek peněz. Zamysleme se nad tím, kde je pravda.

Co nevidět nastáne podzim. Dny se zkrátí a lidé budou trávit více času u televizních obrazovek. Co na nich vidíme v současné době? A zrovna v České televizi, veřejnoprávním médiu, na jehož provoz občané svými penězi přispívají, se nám nabízejí týden co týden slaboduché seriály, které jsou většinou postaveny na nudnÿch dějích a které nemají nic společného s tím, co zde v minulosti vznikalo. Vidíme v nich obličeje stále stejných herců, kteří nehledě na jejich kvalitu, figurují v nich zřejmě jen kvůli honorářúm, které za to dostávají. Je tu překriminalizováno, čertí se lidé, a zároveň si pokládaji otázku, proč pravě tento žánr Česká televize tak tvrdohlavě prosazuje. Je to snad tím, že tomuto podniku vládne hrstka komerčních producentů, jejichž spolupracovníci bádají v policejních protokolech, aby poté vše zanesli do scénářů? Kde jsou nápady, kde jsou doby minulých scenaristů, kteří uměli mistrně postavit napínavý příběh? Tyto doby jsou podle toho, co dnes tento podnik vysílá, asi už dávno pryč. Dočkají se koncesní plátci nějaké změny? Asi ne, pokud ve vedení zůstane současný generálni reditel. Když vezmeme v potaz to, že dříve pracoval v regionálním vysíláni tohoto média, tak se zároveň potvrzuje i nepsané pravidlo, že lidé, kteří dřive působili v méně frekventovaných pobočkách, nemusí být vždy exelentní centrální manažeři, což vedení veřejnoprávniho sdělovacího prostředku nepochybně vyžaduje. Nejzářnějším příkladem takové volby ředitele, je současný stav v tamním zpravodajství. Můžeme se pozastavovat už jen nad tím, že současné vedení proti sobě staví zaměstnance kvůli rušení možná pro něj některých zřejmě politicky citlivých pořadů, což není zrovna dobrá vizitka vrcholného managingu, jenž by měl obezřetně posuzovat jak lidské vztahy vně takové instituce, tak brát i zřetel na názory právě konsecionářů, od nichž vyžaduje finanční prostredky. Ale pokud se některé pořady zruší, tak nakonec asi diváci o moc nepříjdou, protože i ty, které se dnes vysílají, mají ke kvalitě hodně daleko. A pokud se podíváme do budoucnosti, a zároveň komplexně zhodnotíme vysílaní tohoto média, tak dojdeme k názoru, že by se mohlo něco změnit jedině tehdy, až zde dojde k pořádnému generálnimu úklidu. Ale ani pak si nebudeme zcela jistli, že na nás nebude vyzařovat z televizních obrazovek bída snoubená s nouzí. A co z toho vzejde? Nakonec z toho výjdou občané jen s tím, že si připlatí. Jak jinak.

Další černou dírou. kam padají finanční prostředky koncesionářů, je Český rozhlas. Podle ověřených informací, které jsme delší dobu shromážďovali, jsme zjistili, že i přes žehrání tamního generálního ředitele na nedostatek finančních prostředků, tato instituce se stávajícími financemi přímo šeredí. Zářným příkladem jsou investice do některých studií, obzvláště hudebních, do nichž byly vloženy miliony korun, ale přesto přeze všechno je není schopen vrcholný managing rozhlasu komerčně využivat, i když musíme uznat, že takový veřejnoprávní sdělovaci prostředek nemůže přemýšlet zcela komerčně, protože vyrábí i pořady, které se tomuto stylu neprosto vymykají. Ale i tak, pokud chce být dále financován z peněz občanů, tak je třeba, aby přemýšlel hospodárněji a aby přijaté finance dále zhodnocoval. To je zcela nevyvratitelné. A pokud bude někdo tvrdit, že taková strategie není reálná, pak by se i občané mohli zákonitě doptávat, proč nejsou jejich finanční prostředky rozmnožovány tak, aby rozhlas nemusel být na platbách občanů příliš závislý. Proč se více nestará o to, aby zvýšil svoje sebefinancováni. Občané se mohou ptát i na to, proč Český rozhlas provozuje stanice, které mají sledovanost na bodu mrazu a proč na jejich provoz vyhazuje peníze, které od nich vyžaduje. Proč realizuje projekty, které prosazují šéfové jednotlivých oddělení a které jsou už při jejich vzniku, odsouzeny k nezdaru. Má tento záměr něco společného s hospodárnosti, jenž by měla být i ve veřejnoprávním médiu na prvním místě? Otázky a odpovědi jsou na politicích, kteří budou zvýšení koncesionářských poplatků řešit. Neměli by hledět na plačtivé prosby a servilní chování tamního generálního ředitele, že pokud se poplatky nezvýší, tak rozhlas nebude mít jak se říká ani na chleba, ale nejdřive by si měli všechno důkladně prověřit, protože opět tu budou mít poslední slovo občané, kteří ohodnotí kvalitu vysílání, ale nakonec vytáhnou i finance ze svych peněženek. A v konečné fázi se promítne rozhodnutí politiků také v příštích parlamentních volbách. Voliči v nich jejich resumé posoudí, a zároveň se jich zeptají, za co mají vlastně platit.

Josef Machač