Fejeton na týden o ztroskotání miniponorky Titan, která mířila k vraku legendárního Titaniku.

Ani jsem o tom už nechtěl psát, protože si myslím, že je to už pryč, takže ta nešťastná událost s ponorkou zmizela i z médií. Ale protože často přemýšlím nad tím, kolika způsoby se může chovat člověk, když získá obrovské jmění, tak už proto jsem se do toho pustil. Na důvody a různé zázraky proč tomu tak je si nehraji. Ať ho získá člověk prostřednictvím čeholkoliv, to mně je jedno. A že o tom mluvím, tak ani to neznamená, že bych byl závistivý člověk, protože jsem vždycky zastaval názor, že k jakémukoliv podnikání potřebujete know-how, ale předevšim notnou dávku štěstí. Bez něj to bohužel nejde. Takový člověk opojen svým majetkem, ale i štěstím v životě, myslí si, že když ho v něm potkaly takové z jeho pohledu zázraky, takže si může dovlit i to, čemu by se normální člověk vyhnul. Může si dovolit riskovat, může bezostyštně pokoušet osud. Ale í takové počínání je pomíjitelné. Nastanou časy, kdy se proti němu všechno vzepře a neznámé síly přírody začnou úřadovat. Uštědřî mu tvrdou životní ránu a dají mu najevo, že vypršely jeho šťastné dny. A to, že příliš bohatí lidé nevědí lotrovinou co by dělali, se potvrdilo i v případě ponorky pojmenované Titan, která se ponořila v neděli ráno 18. června do hlubin Atlanského oceánu, aby její posádka spatřila vrak Titaniku, který se potopil v roce 1912, a aby s ním posléze jeho mateřská loď, kanadský výzkumný ledoborec MV Polar Prince, ztratila o hodinu a 45 minut později kontakt.

Americká pobřežní stráž od té doby pokračovala v pátrání a slíbila, že ho odvolá až po důkladné konzultaci s rodinami pohřešovaných. A pak se tragédie už jen prohlubovala. Posléze se zjistilo, že miniponorka byla rozdrcena už v neděli při jejím ponoru do hloubky kolem 3800 metrů, a to vlivem inploze, což je opak exploze, kdy se daný předmět zhroutí do svého vlastního objemu. Obrovský tlak vody v této hloubce čini asi 300 kilogramů na centimetr čtvereční, což učiní smrt rychlou a bezbolestnou. V jedné milisekundě jste naživu, a v dalši jste mrtvi. Je to něco podobného, jako když zapnete a vypněte vypínač. Sonarové přístroje prý dokonce implozi zaznamenaly, což by naznačovalo, že údaje amerického námořnictva o hluku pod hladinou byly správné. Ale ten však byl klasifikován jako ne definitivní, a proto pátrací a záchranné akce pokračovaly.

Na palubě Titanu byli generální ředitel potápěčské společnosti Stockton Rush, 61, válečný veterán Paul-Henri Nargeolet, 77, britský miliardář Hamish Harding, 58, pákistánský podnikatel Shahzada Dawood, 41, a jeho syn Suleman, 19. Stále však nebyly zjištěny důvody, proč tlaková komora praskla. Jestli se to stalo ​​nárazem do mořského dna, malým požárem nebo přetížením uhlíkových vláken. Odborníci se ale domnívají, že se mohl vybit válec, který obsahuje právě tato vlákna, což by poté vedlo k implozi.

Ale s odstupem času má celý příběh další pikantnost. Manželka pohřešovaného šéfa společnosti na palubě, je příbuzná jedné z dcer Isidora a Idy Strausových, kteří zemřeli při potopení Titaniku. 10. dubna 1912 na něj oba nastoupili jako cestující první třídy, aby si ještě předtím užili několik týdnů v jižní Francii. Pár sice běžně cestoval na německých lodích, ale slyšeli o moderní luxusní lodi, a proto se rozhodli této první prestižní plavby zúčastnit. A ta byla jejich poslední.

A tady vidíme, že lidské osudy jsou nevyzpytatelné. Že stačí jen malá odchylka od původního plánu života, a ten se během chvíle naprosto změní. To, co člověk chtěl, a za čím šel, se už nikdy nedokončí. A proto i ztroskotání Titanu, nechť je výstrahou všem těm, kteří si myslí, že si mohou dovolit všechno na světě. Tma, zima a klid, může do lidských životů vstoupit kdykoliv.

Josef Machač