EN
DEMám za sebou dlouhou více než čtyřicetiletou pedagogickou dráhu. Začínal jsem jako učitel na učilišti ČKD, kde byly tříleté a čtyřleté obory. Během ní se děti ani tak nezměnily, i když vulgarita výrazně narostla. Nadávky z říše zvířat se přenesly do vulgarit vztahů muže a ženy. Dříve to „dovolování si“ začínalo v sedmé třídě a souviselo to s pubertou. Nyní je to již v šesté třídě, tedy při přechodu z prvního na druhý stupeň, ale stejná situace je dnes i na tom prvním. Ale když o tom mluvíme s rodiči, kteří kritiku svých dětí nepřijímají, tak už víme, že se s nimi nedomluvíme.
Byl jsem šestnáct let ředitelem základní školy, ale s odstupem času se mně zdá, že chování dětí je přibližně stejné, jen výchova rodičů se viditelně změnila. Děti nechtěly, a ani dnes nechtějí, se doma do školy připravovat, na což dříve rodiče dohlíželi, a dokonce jim podepisovali i domácí úlohy. Dnes někteří z nich se školou nespolupracují, a pokud dojde k nějakým problémům, tak si stěžují. Učitel by měl s rodinou žáka spolupracovat, o tom není pochyb, ale mělo by zde dojít k obojstrannému pochopení, což řadě z nich uniká. Dokonce se stává i to, že nereagují ani na poznámky, které jejich dětem píšeme, pokud jim je ovšem jejich ratolest vůbec ukáže. Ale pokud si je přečtou, ale ani poté nereagují, pak si děti zákonitě musí myslet, že jsou nedoknutelné. Žáci vědí, jaká mají práva, ale nechtějí žádné povinnosti.
Při jednání s rodiči problémových žáků se setkáváme i s tím, že dají spíše na své dítě, než na výtky učitele, učiteli prostě nevěří. Stěžují si řediteli, pak na školský úřad, potom na inspekci. Někdy jim bohužel dávají za pravdu i tyto nadřízené orgány, a tak škola, učitelé, ani ředitel, nemají žádné zastání. V mém případě to bylo tak: žák provokuje, rodič si stěžuje a vyletí ředitel. Stížností přibývá a prestiž učitele mizí!
Dříve, ale i nyní jsme museli děti nutit do učení, na tom se nic nezměnilo. Ale dříve měli zájem si známku i zlepšit, dnes některé musíme nutit, aby si známku „chtěli“ zlepšit. Dříve se připravovali na přijímačky na střední školy, dnes se na ně dostanou i bez přijímaček, bez práce. Možná jsme všeobecně snížili laťku ve vzdělání. Začínal jsem na učilišti a mám pocit, že vyučení by dnes měli mít maturitu, a maturanti zřejmě i bakaláře. A kde je chyba? V množství středních i vysokých škol?
Možná je hodně středních škol a zatím bylo méně žáků. Téměř nikdo se nejde vyučit, všichni odcházejí na ty střední. Výhledově se to snad změní, neboť přibývá žáků v základním školství. Jsem optimista. Ti šikovní na středních školách se občas zastaví za svými učiteli, i na základce. Že na nás bývalí žáci nezapomínají, to nás může jen potěšit..
Jsem obyčejnej chlap, učitel, který brázdí vody českého školství bezmála čtyřicet let. Učitel vychovávaný rétorikou českých pedagogických velikánů, od kterých se svého času učil bez nadsázky celý svět. Učitel, kterého dodnes zvou žáci na svá setkání po x letech a děkují mu za to, že byl takový, jaký byl. Děkují mu za to, co je naučil nejen ve svých předmětech, ale hlavně za to, čím je vybavil do jejich dalšího života. Ale také jako učitel, který se díky záhlavku, který uštědřil nevychovanému a agresivnímu žákovi, stal doslova během hodiny štvanou zvěří, která se ocitla nejen v hledáčku senzacechtivých médií, ale i rádoby odborníků horujících za to, že žák je v první řadě osobnost, na níž je třeba brát bezmezný ohled.
Neustále vzrůstající počty žáků, jejichž problematické chování a absence základů slušnosti se díky rádoby odborníkům skrývá pod kouzelným slovíčkem ADHD (tedy Syndromem neklidného dítěte), které na jedné straně magicky omlouvá jejich chování a excesy, avšak na straně druhé je v mnoha zemích slovíčkem zcela neznámým. Mezi další faktory bezesporu patří také inkluze. Zaplňuje totiž už tak zdecimované třídní kolektivy, z nichž ty trochu schopní utekli na víceletá gymnázia. Problematické děti z řad cizinců, národnostních etnik, i těch, kteří vyžadují zvláštní péči, či žáky, jejichž intelekt na běžnou školu prostě nepatří, by měly školské orgány zvlášť podrobně posuzovat. Jestli-že žák nestačí tempu výuky, nestíhá, nerozumí, stává se logicky nositelem výchovných problémů, neboť při výuce prakticky nechápe, oč běží. A v tom mu nepomohou ani ti sebezkušenější asistenti.
To vše jsou dle mého názoru spouštěcí mechanismy, které hýbou českým školstvím a dostávají kantory na samý okraj společenského žebříčku. Společenská prestiž pedagogů odumírá. Učitelé nenacházejí zastání ani u politiků, odborníků a zřizovatelů, ale bohužel ani u rodičů. Virus agresivity a lhostejnosti v českém školství nabírá na síle a je třeba proti němu zakročit. Je nutné začít přemýšlet o snížení hranice trestní odpovědnosti dětí, tak jak je tomu v některých státech EU. Je třeba začít přemýšlet o přidělení statutu veřejného činitele pedagogům, je třeba učinit rázné kroky k posílení společenské prestiže učitelského povolání a k jeho ochraně před vulgaritou a agresí z řad žáků na všech typech škol.
Za všechny učitele vzdávám hold té hrstce rodičů, kteří jsou rozumní a vstřícní Rodičům, kteří si nedělají přehnané iluze o svých miláčcích. Rodičům, kteří chápou, že jsou chvíle, kdy výchovný „políček“ uštědřený ve správnou dobu a ve správné situaci přinese více užitku než tucet odborníků. Ruku na srdce. Vzpomínáte si, jak to bylo s námi?
Mgr. Miroslav Koranda
Co říci na slova pana Korandy, která září jako perla, jejíž blíštivé paprsky září do neutěšeného stavu, který panuje za současné vlády v českém školství. Vlády, která neřeší jeho základní problémy a která ho zatěžuje zbytečnou byrokracií. Chlubí se tím, že stále přidává peníze učitelům a pedagogickým pracovníkům, což by musela ostatně udělat každá politická reprezentace, protože tato profese je nedoceněná a podílí se na všeobecné vzdělanosti našeho národa. Co za osm let své vlády dokázala je akorát to, že si tyto kroky populisticky přivlastňuje a občanům to dává patřičně najevo. A někteří jejich propagandě bohužel věří. Když si však člověk srovná všechny argumenty, tak nemůže takovému výkladu nikdy uvěřit. Celou věc komplikuje i to, že ve školství je velké množství různých úskalí spojených s jeho financováním, takže si některé věci nezasvěcený občan ani neuvědomuje a nechápe to, jakou administrativní džunglí ředitelé škol všeho typu vlastně procházejí. O bordelu na příslušném ministerstvu ani nemluvě.
A právě během této „Schlamperei“, která na něm dodnes panuje, padl na naší školskou obec před časem temný stín. A to ve chvíli, když byl Mirek Koranda odvolán z postu ředitele základní školy jen kvůli tomu, že uštědřil malý políček nepřízpusobivému žákovi, který ho nemístně slovně urazil. Měl si to nechat líbit? Dejme tomu, že udělal chybu a že se za ní omluvil. Městská část, jejíž jméno není podstatné, a kde bylo zrovna u moci hnutí ANO, proti němu rozpoutala nekompromisní štvavou kampaň. A on byl tak slušný, že se s ní nesoudil a odstoupil sám. Všichni si tehdy pokládali otázku, proč tak Babišovci, socialisté a jejich přisluhovači činili. Ti, kteří tuto kauzu podrobně znali věděli, že se to stalo především z politických důvodů, protože Míra, jak mu my jeho známí říkáme, byl součástí předchozí politické reprezentace, která na oné radnici vládla. Co k tomu víc říct? Jen to, že takovýchto čachrů by se měli politici vyvarovat a že hnutí ANO je těmito postupy dlouhodobě známé. I když se tam za něj tenkrát nekompromisně postavila ODS a její spolupracovníci (dnes je Odéeska v koalici SPOLU), nedosáhlo jejich snažení valného úspěchu, protože byli v té době v opozici.
V souvislosti s problematikou šikany a nepravostí na školách, natočila Česká televize seriály pod souhrnným názvem Ochránce, které prý čerpají ze skutečných příběhů, jenž se reálně staly. Dne 26. října 2021 odvisílala jeden z nich, který nazvala Chlapská záležitost, před jehož uvedením se objevila v hlavní zpravodajské relaci informace, že právě jeho obsah je v analogii s Korandovým případem. Všichni jsme byli doslova zděšení, když jsme ho zhlédli. Člověk je ochoten uznat to, že scénárista musí mít nějakou svobodu v tom co píše, ale čerpá-li ze skutečných událostí, musí se držet faktů. A to se nestalo. Vypodobnil zde Korandu, jakoby byl nějaký mafián, jenž své žáky zneužívá ke svým osobním a politickým cílům, a to nelze akceptovat. Vše by bylo v pořádku, kdyby se obsah příběhu nespojoval právě s ním. Za tento přešlap by se mu měla Česká televize omluvit.
A teď k té inkluzi, o které Mirek Koranda v předešlém článku hovoří a která je největším zvěrstvem současné vlády za vidatné asistence socialistů, jenž mohlo naše školství potkat. Stála daňové poplatníky spousty peněz a zhola nic nepřinesla. Jen zmatek a nenávist mezi rodiči a školami. A vemte na to jed, že já osobně to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.
Mám na to právo už jen proto, že jsem postižen těžkou zrakovou vadou a že jsem navštěvoval základní školu, kam chodili zcela zdravé děti, a to bylo za komunistů, jejichž školství žádné asistenty neuznávalo. A přesto jsem to přežil, i když se strašnými problémy, protože nevidět na tabuli a koukat na všechno z pěti centimetrů, to byla přímo pastva pro moje spolužáky. Dodnes mně to přináší obrovské trauma. A proto takový výchovný políček, který naše rodiče učitelům přímo doporučovali, je proti tomu úplná maličkost. Co vy na to?
Josef Machač
Pokračování příště.
