
Ach ty vzpomínky. Zase dotírají, vlézají mi pod kůží. Několikrát jsem se rozhodl, nedat se jim všanc. Ale jsou stále silnější, a já se jim prostě nedovedu ubránit. A tak se to tak všechno naspojovalo, nitky k nitkám, že to zas ze mě vypadlo, ani nevím jak. Prostě jsem si vzpomněl na mladá léta, která jsem prožil v Krkonoších. Hlavně jsem si připomněl chvíle, jak to v té době chodilo o Velikonocích. Pomlázka, malovaná vajíčka, radostné úsměvy v dětských tvářich, to bylo všechno, co jsme jako děti tenkrát prožívali.
Byla to doba, kterou už si my dospělí dnes neumíme vůbec představit. Polosněžné stráně, kouřící komíny malebných chloupek. Slunce, jenž vykouklo na chvíli s pod mraků, aby se pak spustil sněhový poprašek, který už však se zimou neměl nic společného. Jak přišel, tak i odešel. A kopce našich krásných Krkonoš, modraly se v mlžném oparu. Ale nebyla to uź zima v pravém slova smyslu. Jaro dralo se do krkonošských dveří.
Ale abych vzpomněl na to pondělní pomlázkové ráno. Uběhly už spousty let, ale pořád ta chvíle v mé paměti zůstává. Byli jsme tenkrát děti a těšili jsme se na něj už nejmíň týden před ním. Nemohli jsme dospat, abychom tu pomlázku nezmeškali. Vybavili jsme se taškami, abychom tu případnou nadílku odnesli domů. A byla vždycky tučná, protože jsme navštívili domácnosti, které nás znaly, protože znaly i naše rodiče. Ten den uběhl jako voda. Nepočítali jsme čas, chodili jsme dům od domu. Ani jsme si neuvědomili, jak brzo uběhl. Když jsme se vraceli v pozdním odpoledni domů, tak jsme byli spokojeni. V našich taškàch byly zajíčci, žvýkačky, vajíčka, čokolády, ale i různé věci, které nás nadmíru potěšily. Tak si někdy myslím, že by se to mohlo jednou vrátit.
Ale po těch tolika letech už to snad není ani možné. Dnes už máme na starosti něco jiněho. Vstupujeme totiž rovnýma nohama do budoucnosti. A ta nás musí zajímat především. Abychom žili v krásné zemi, kde má každý z nás právo na svůj osobní život a názor. Važme si toho a zapomínejme na minulost. A potom každé Velikonoce budou tím krásnější. Zmizí tak, jak zmizel sníh na krkonošských stráních.
Josef Machač