EN
DESilnice před námi uháněla stále kupředu a bílé přerušované čáry uprostřed ní se ztrácely v dálce. Tam, kde byly spojené v jeden celek, připomínaly v té rychlosti paprsek směřující do nekonečna. Začalo mírně pršet. Byl to takový ten májový až letní déšť, ale trval jen chvíli a opět se vyjasnilo. Za okny auta ubíhala krajina, která se střídavě měnila v louky, ale i zalesněné plochy. V místech, kde byl les po obou stranách silnice, vnikala dovnitř jeho omamující vůně.
Červenej drak, jak jsme Járynovu embéčku říkali, poklidně vrněl. Ten seděl za volantem, ruce na něm, a jeho kudrnatá hlava se pohybovala trhaně sem a tam. V tu chvíli v motoru něco zachrastilo, ale zvuk hned zmizel. Pavlis, sedící vepředu, se na něj podíval a téměř posměšně řekl. „Hergot Járyne, nezůstaneme někde vyset? To by nám ještě chybělo. Aby se ten tvůj vehikl nerozsypal“. Do něj jako když píchne. Brzdy zahvízdaly, a najednou jsme se ocitli na odpočivadle. Vyskočil z auta a jeho ječivej hlas až přeskakoval, jak hulákal. „Ty voe, dyť sem všechno pojistil. Co to může do hajzlu bejt“? Otevřel přední kapotu. Zavrzání, které se při tom ozvalo, nahánělo husí kůži. Jeho košatá hlava za ní zmizela a za chvíli se vynořila. S rachotem ji opět zavřel a zapálil si cigáro. „Tak co s tím bylo“? Olin vykoukl s auta a záměrně si ho dobíral. „Ale jen lanko vod brzdy, voe. To sem si voddych“. Podíval se na střechu, kde byla uvázána basa, a zatáhl za gumová lana, až to zamlaskalo. Sklonil hlavu a podíval se do auta směrem k Pavlisovi. „Tak vidíš voe, jak ta tvoje basička sedí hezky na prdeli. Jakej je Járyn“? Pavlis se uculoval a jen mávl rukou. Nasedli jsme a jeli dál.
Slunce pomalu zacházelo za obzor a den končil. Byl čas najít místo k přenocování. Copak o to, byli jsme vybaveni. Spacáky jsme sice měli, ale nechtělo se nám spát pod širým nebem. Járyn odbočil ze silnice a zastavil na kraji nedalekého lesa. Vystoupili jsme, chvíli bezradně stáli na místě a sledovali našeho povedeného řidiče. Pokuřoval a rozhlížel se kolem sebe. „Jen najít někakej dobrej flek, aby nás nikdo nevotravoval“. Pronesl to s vážnou tváří a zahodil oharek od cigarety. „To chceš spát tady v tom sajrajtu“? Osopil jsem se na něj a mírně se na kluky usmál. „No a co“? Vytřeštil na mě udiveně oči. „Já se vyspím třeba ve škarpě, když na to přijde. A už vběhl do lesa a začal po něm poletovat. Jeho křik se rozléhal na všechny strany a ozvěna ho ještě zesilovala. „Tady je pěknej flíček, pojďte sem“! Zahulákal na nás z hloubi porostu a zřejmě čekal, že se za ním hned rozběhneme. Když jsme nepřicházeli, zamířil k nám. Tázavě se na nás podíval a čekal, co tomu řekneme. Když neviděl žádnou aktivitu, prolétl kolem nás, otevřel kufr u auta a začal z něj tahat spacák a proviant. A už ho rozkládal u nedalekého pařezu. Pavlis k němu popošel, podíval se na něj, a s úsměvem se ho zeptal. „Co to máš za vošumělej pytel, ten pamatuje ještě krále klacka, ne“? To si dovolil moc. „Jen ho nech bejt, můj pytlíček. Ten se mnou prošel čundrů a nikdy nezklamal. I s babou sem se v něm vyspal“. Křičel s plnou hubou, až mu zaskočilo. Když se uklidnil, tak jsme mu řekli, že venku spát nechceme a že by bylo nejlepší najít nějakej camp. Zabalil si svoje fidlátka a byl viditelně zklamanej. Nastoupili jsme do auta a chystali se hledat něco lepšího.
Zatím se stmívalo stále víc. Už byl čas se někde uložit. Jeli jsme opuštěnou krajinou. Po chvíli se mezi stromy, které stály u cesty, objevila světla, a za nimi další. Zastavili jsme a vystoupili z auta.
Na pravé straně se před námi objevil hustě osvětlený prostor. Když jsme přišli trochu blíž, zaslechli jsme spousty lidských hlasů. Járyn běžel kus před námi a všechno dychtivě obhlížel. V tom slabým světle byla vidět jen jeho košatá hlava a zelená polovojenská bundoška. Volali jsme na něj a ptali se ho, jak to tam vypadá, ale on se neozýval. Za chvíli přiběhl celej uřícenej a jeho hlas přecházel až do pisklavé polohy a rozčíleně na nás volal. „Ty voe……, Ty voe……., je to camp. Hoši tam je velká chlastačka, a těch bab. Vyndejte nástroje a deme na to“. Dívali jsme se na něj a nejevili zájem ho následovat. Otevřel zadní kapotu, chvíli štrachal v kufru a v mžiku ho zavřel. Na ramenou měl spacák a v ruce futrál s tou jeho otlučenou kytarou. A už běžel vstříc světlům naproti nám.
My tři jsme se dohodli, že nejdřív to tam půjdeme obhlédnout, a pak uvidíme. Šli jsme pomalou chůzí za ním. Když jsme se přiblížili na dosah, zaslechli jsme burácení jeho rozladěné dvanáctky, kterou doprovázel jeho písklavej a falešnej zpěv. Tahal to, jako když zavádíte o volnou kytarovou strunu a hned poté ji napnete. Znělo to příšerně. Když dohrál, ozval se hlučný potlesk. „Ješišmarja, copak to ty lidi neslyšej? Dyť se to nedá poslouchat“. Pavlis to řekl na půl huby a stál nehybně na místě. „Asi jim to je jedno. Hlavně když je někdo baví“. Utrousili jsme s Olinem. „Tak, pojďte chlapi, vemte si nástroje a podíváme se tam“. Se smíchem jsem vyndal z kufru klarinet. Pavlis odvázal ze střechy basu a Olin už spěchal před námi s kytarovým kufrem v ruce. Bylo jasno. Na obloze svítily hvězdy a z dálky byl cítit kouř z hořícího dřeva.
Když jsme přišli blíž, rozprostíralo se před námi nevelké prostranství, na němž stálo několik chatek. Uprostřed něj se v jedné z nich svítilo. Lidé seděli u dlouhých dřevěných stolů a střídavě do ní vcházeli a vycházeli. Nosili si v kelímcích pití a hlučně se bavili. „Pánové von je to opravdu camp“. Překvapeně jsem se podíval na kluky a položil klarinet na jediný volný stůl. Pojednou, se ozvala kytara. Pohlédli jsme k jednomu z těch stolu, kde stál Járyn a začal opět hrát. Hrál, zpíval a chodil kolem něj, a lidé mu tleskali. A čím víc mu tleskali, tím víc měl kytaru rozladěnější, a tím víc falešněji zpíval. Všichni jsme se začali hlučně smát a chystali se vybalit nástroje. Pavlis šel pro pivo, ale za chvíli se vrátil s prázdnou. „Copak oni nemají pivo, co se stalo“? Tázavě jsme se na něj dívali a nevěděli, co se děje. Začal vyndávat basu z futrálu a řekl nám, že pan správce nám ho přinese, protože mu to pění. A prý nám vzkazuje, jestli jim můžeme zahrát.
Járyn hrál jako kafemlejnek a zastavit ho byl nadlidský výkon. Ještě jsme se pomalu u osazenstva se zlou potkali, když jsme ho přerušili. „Járyne, pojď sem k nám, ať to můžeme sladit“. Zavolal jsem na něj, ale on nejevil zájem, jak byl zabrán do hry. Nakonec přiběhl celej uřícenej s úsměvem na tváři. Prozrazoval, že je ve svém živlu. A že i když budeme hrát naše připravené věci, musíme se smířit s tím, že nám do nich bude fušovat. Naladili jsme nástroje a byli připraveni k hraní.
Moc těch nacvičených věcí jsme tam nepředváděli, protože to byly samé světové šlágry a nějaké jazzové věci. Vždycky jsme dali nejdřív ty české, a pak připravené pro Německo. Když jsme je dohráli, Járyn na nás zahulákal. „Teď ňákou vypalovačku“. A začal hrát české lidovky. Doprovod hrál tak, jako když někdo padá se schodů dolů a k tomu kvílel někdy až o čtvrt tónů jinde. Přidali jsme se k němu ve snaze ho přehlušit. Bez úspěchu
Diváci tleskali a viditelně se jim to líbilo. Járyn, povzbuzen pivy a panáky, které nám lidé poroučeli a které pil většinou za nás, se dostával do stále větší ráže. Brousil jako mlsná vosa kolem holek a nad hlavou jim mával krkem kytary. S přibývajícími hodinami hosté pomalu odcházeli. Když jsme uklidili nástroje, přemýšleli jsme o tom, kde přespíme, protože chatky byly zřejmě podle toho, jak do nich lidé vcházeli, plně obsazené. Všechno vyřešil správce, když se k nám blížil s talíři v rukou. „Tak chlapi, tady máte něco k jídlu a pivo vám ještě přinesu, ale už budu končit“. Vzal vypité půllitry a chtěl odejít. V tom se ozval Olin. Správce se zastavil. „Chtěli jsme se jenom zeptat, jestli bychom tady mohli někde přespat“. „No já nevím. To víte, v chatkách už místo nemám, ale jestli máte spacáky, tak se tu někde uložte“. Moc velkou radost jsme z toho neměli, ale co se dalo dělat.
Járyn ten se o takové věci vůbec nezajímal. Tábořil u postranního stolu s několika místními opilci a hrál jim do ouška. Ti by tam seděli, i kdyby tam nikdo nehrál, jen když bylo co pít. Plácali ho po ramenou, popíjeli a jeden přes druhého vykřikovali. „Chlape, ty seš třída“. Čím víc ho chválili, tím víc zpíval falešněji. Pak chlapci položili hlavy na stůl a usnuli. Ale Járyn toho nedbal a svoji produkci nehodlal ukončit. Udělal tomu konec teprve správce, když mu řekl, že je třeba končit, že už všichni spí. S nelibostí zabalil kytaru a všichni jsme se uložili, kam kdo chtěl. Nad nedalekými kopci se začala objevovat zář nově rodícího se dne.
Ráno jsme vstali celí rozlámaní, jen Járyn si liboval. „Sakra, to sem se vychrup, takhle se necejtím, ani když vylezu vod starý z pelíšku“. Pronesl to s ochraptělým hlasem po včerejší náročné noci, a v jeho kudrnaté hlavě se leskly kousky uschlé trávy, a do dopoledního světla zazářila jeho bundoška. Sebrali jsme nástroje a zamířili k autu. Járyn uvázal basu na střechu, nastoupili jsme a vyrazili
Udělalo se horko. Vyjeli jsme postranními cestami na hlavní silnici směrem k hranicím. V autě bylo nedýchatelno, i když byla otevřena okna. Nikde jsme nezastavovali a mířili rovnou na Folmavu, kde jsme chtěli přejet čáru. Silnice ubíhala, a my jsme seděli na svých místech a mlčeli. Každému z nás v té chvíli zřejmě probíhaly hlavou myšlenky nad tím, co se stane, až přejdeme hranice.
Járyn byl známý tím, že jezdil rychle. I když byl výborný řidič, mnozí se shodli na tom, že sednout si k němu do auta se rovná hororu. Silnice ubíhala a okolní krajina se za okny auta jen míhala. Seděl za volantem a byl stále v pozoru. „Co mlčíte“? Jeho průraznej hlas zazněl do ticha. Kluci skoro spali. Zvedli líně hlavy, ale nerozuměli, co říká. I já jsem téměř spal, a tak jsem se v té chvíli také mírně pohnul. Ostatní tu otázku asi neslyšeli, ale já ji zaregistroval. „No, co máme dělat, když je takový teplo. Tak jsme si trochu zdřímli, po ty noci není divu“. Odpověděl jsem mu s jistou melancholií v hlase. Jaryn se škodolibě zasmál. „Pěknej flám to byl. A vidíš, já sem nechrápal vůbec a sem čerstvej. Akorát mě sere, že sem nezlámal tu babu. Zalezla do chajdy a zavřela přede mnou dveře. A já vodtách s nepořízenou“. „Vono to bylo asi jinak. Byl jsi vožralej, a to ženský nesnášej. Co bys s ní chtěl dělat, vyprávět ji pohádky“? Pavlis to řekl se škodolibým posměškem a Járyna to viditelně popudilo. „Ty voe…….., to bys ještě viděl“. Trhnul volantem, až jsme byli pomalu ve škarpě. „Tak se nehádejte, a ty koukej na cestu, ať nás nevybouráš. Jen tak mimochodem Járyne, dlužíš mi za piva, který jsem ti tam zaplatil“, Olin to pronesl s úšklebkem, ale pak zvážněl, protože ho chtěl nadzvednout. Ten zaječel, až nám zalehly pomalu uši. „Ty voe, jaký piva, dyť mě je tam dávali za hraní“. „Má pravdu“. Já si to taky pamatuju“. Pavlis to řekl tak, že ho zmátl. Rezignovaně sklonil hlavu a dodal: „To je stráchů pro pár piv“.
Mezitím jsme dorazili k poslední benzínové pumpě na českým území. Natankovali jsme plnou nádrž, aby nám benzín vydržel co nejdéle a abychom ho nemuseli brát v Německu za tvrdé, jak jsme tenkrát říkali tamní měně. Za chvíli jsme se ocitli před hraničním přechodem na Folmavě. Všichni jsme ztichli a čekali, co bude dál. Fronta před námi nebyla velká a celkem dobře postupovala dopředu. Blížili jsme se k celnici. Járyn ztichl. Poněkud slabým hlasem na nás špitl. „Dejte sem pásy“. Podali jsme mu je, a on zastavil. U předního okýnka se k nám skláněl celník, celkem mladý chlap. S úsměvem se nás zeptal: „Tak kampak máte namířeno, pánové“? Járyn se na něj ani nepodíval a jeho hlas zněl stísněně. „Jen tak na vejlet“. Aha….., a co ta basa na střeše“? Ten zalapal po dechu a bylo na něm vidět, že neví, jak odpovědět. Tázavě se na nás podíval a čekal, že se někdo z nás vmísí do hovoru.
Všichni jsme vystoupili z auta. Muž v uniformě se na nás upřeně díval, v ruce držel naše pasy a veselé si s nimi plácal o ruku. Ale nejvíce sledoval Járyna a důkladně si prohlížel jeho červenýho draka. Bylo patrné, že jeho zjev mu utkvěl v paměti a zasedl si na něj. Škodolibě se usmál. „Tak co, pane řidiči, jak jste na tom s technickým stavem vašeho vozidla? Když chcete jet ven, tak byste měl mít všechno v pořádku. A máte“?. Dostalo se mu dlouhého vysvětlování. Že prý má vyměněný motor, a že všechno důkladně zkontroloval. Celník pokyvoval hlavou a nakonec to přijal. Ležela mu na srdci jiná věc. Ta basa na střeše. Pořád na Járyna útočil a ptal se ho, jeslí ji v Německu nechceme prodat. To už jsme nevydrželi a nechtěli ho v tom nechat. Popošel jsem k němu a snažil se mu to vysvětlit. „No víte……., my jedeme hrát známému na narozeniny do Regensburgu. Je to dlouholetý známý, a tak když se to konečně uvolnilo, chtěli bychom ho po letech vidět“. Pořád držel v ruce ty naše pásy a usmíval se. Pak natáhl ruku a podával je Járynovi a upřeně se na něj díval. „Jestli pak taky na ty nástroje umíte hrát? Tak tam něco šoupněte!“ Zezadu k němu přicházel kolega a vřele mu přitakával. Járynovi zasvítili oči a plný radosti vybuchl. „No jo, to my hrajeme všechno“. A už se hnal ke kufru a začal z něj vytahovat tu svoji dvanáctku. V tu ránu jsme se na sebe tázavě podívali. Pavlis přiskočil, vzal mu ji z ruky a vrátil ji zpátky. „Jen ji tam proboha nech“. Začal sundávat basu ze střechy a připravoval se k hraní. Všichni jsme rozbalili nástroje. Naladili jsme je, zaujmuli svoje pozice a začali hrát. Dali jsme starej světovéj šlágr Autuam Leaves, v překladu Podzimní listí. Když jsme dohráli, celníci začali tleskat. „Sakra chlapi jeďte, ať už vás tu nevidíme“. Všichni strážci se na tom shodli. Na nic jsme nečekali a popojeli na německou stranu.
Vyčasilo se. Mraky, které pluly po nebi, zmizely. Jen chvíli to trvalo, než jsme dojeli na německý přechod. Tam sice nechtěli zahrát, ale důkladně nás prohrábli. I oni se nás ptali, jestli u nich nechceme svoje nástroje prodat, ale když viděli Járyna a jeho červené embéčko, tak nás pustili.
Bylo pozdní odpoledne. Po všech těch příhodách, které nás doposud potkali, pustili jsme se do nitra Bavorska. Připadalo nám to, jako když opouštíme vězení. Jako když roztáhnete železnou mříž, která vás uvěznila na jednom místě celá dlouhá léta. Takový byl náš pocit po jejich prožití v komunistickém vězení. Člověk mohl konečně svobodně dýchat. Tento pocit nás ovíval jako letní vánek, z něhož byl každý z nás doslova omámený.
A tak Járynův červenej drak uháněl po tamních silnicích stále dál vstříc dalším dobrodružstvím. Kolem nás uháněly upravené domky a domy, výstavné krámky a krámy, a když jsme vyjeli z měst a vesnic, míjeli jsme upravená pole a sytě zelené lesy. Seděli jsme v autě a byli příjemně napjati z toho, co nás čeká.
Pokračování příště.
Josef Machač
.
.
