Povídka na víkend Do neznáma. Už jsou zase tady. Muzikanti, kteří jezdili hrát v devadesátých letech do Německa.

Už jsou zase tady. Muzikanti, kteří se v devadesátých letech vydali na dalekou cestu do Německa, aby si zahráli před tamním publikem, a zároveň vydělali nějaké peníze. Bylo to v letech, kdy jsme si všichni užívali krátce nabyté svobody plnými doušky a kdy jsme mohli konečně uskutečnit plány, o kterých jsme dřív jen snili. A tak jsou opét na scéně kluci, kteří sebrali svoje nástroje a odjeli na muzikantskej čundr, aniž věděli, co je čeká v zemi, kde nikoho neznali

Ta první zkouška na horský chalupě, kde vypilovávali repertoár byla za nimi. Ta druhá na hranicích, která byla tak trochu zvláštní, ale při níž si otestovali obecenstvo, dopadla také úspěšně. A teď se konečně ocitli tváří v tvář tvrdé realitě. Byli na cízím území, kde se mluvilo nejen cizím jazykem, ale kde neměli ani nikoho, na koho by se mohli obrátit. Uvědomovali si to, ale kuráž měli stále stejnou. A tak vám povyprávím, jak to bylo dál.

Schylovalo se už k večeru. Bylo téměř léto, a tak se nedalo čekat, že to bude večer v tom pravém slova smyslu. Slunce ještě stálo daleko nad obzorem a z lesů vycházela pára, to jak se vzduch ochlazoval podvečerním chladem. Když jsme se vymotali z pohraničních vesnic, vyjeli jsme na dálnici.

Kolem nás se míhala vozidla rychlostí, na kterou jsme u nás nebyli zvyklí. Proti nim jsme se pohybovali jako hlemýždi, i když Járyn to prál, co to šlo. Ale nebyl tak sdílnej jako dřív a seděl za volantem skoro nehnutě. Jen někdy pohnul mírně hlavou, když kolem prosvištělo nějaké auto. Taková fára se u nás objevovala málokdy. A když k tomu došlo, vždycky se kolem něj vyrojily spousty lidí a očumovali ho. Pro Járyna to musel bejt hrob. Celej život se dřel a nepořídil si nic jiného, než to jeho embéčko, a to ještě z druhý ruky.

Já s Olínem jsme seděli na zadních sedadlech a Pavlis vepředu vpravo od našeho řidiče. Dlouhou chvíli bylo ticho. Járyn hulil jednu cigaretu ta druhou, takže ve vnitřku auta se kouř válel po celém prostoru. Čas od času otevřel postranní okénko, aby vyvětral, ale moc to nepomáhalo. Pavlis se k němu obrátil a s mírným posměškm prohodil: „Čoveče, koukej na cestu a nehul tolik, nebo nás někde vybouráš. A víš vůbec kudy jedeš? Abysme se nezastavili až v Berlíně. Vzals s sebou vůbec nějakou mapu? Musíme přece vědět kam jedem.“ Neodpověděl a zapálil si další cigaretu. Po chvíli se objevila na kraji dálnice velká cedule. Jeho ječak zazněl autem jako zvon. „Ty voe, „Umlejtunk“, víte někdo, co to znamená?“ Ze zadního sedadla se ozval Olin a jízlivě pronesl, aby ho nadzvedl. „Ty neumíš Německy? To jsem si myslel, že seš jinej kanón.“ V tu ránu se od volantu ozvalo něco, co připomínalo jódlování, až nám z toho málem zalehly uši. „Co byste eště chtěli. Sedíte si pěkně na prdeli, pochrupujete si, a já abych to všechno vyžral.“

Měl jsem jednu výhodu, protože tuhle řeč ovládám, a proto jsem se do toho vmísil. „To znamená, že je tady někde objížďka, tak si dej pozor, ať ji neminem. Teď se ale musíme dohodnout, kam vlastně pojedem a kde přenocujem, už je hromadu hodin.“ A opravdu kužely před námi ukazovaly sjezd z dálnice, protože její dálší část se zřejmě opravovala. Járyn zastavil a sjel na blízké odpočívadlo. Vystoupili jsme z auta a protahovali se po cestě. Zapálil si cigaretu a postěžoval si. „Kurva, to sem rozlámanej. Že já s váma vůbec jezdil. Moch sem bejt pěkně v klidu u starý v postýlce, a co by mi chybělo?“ „Ta je ráda, žes vypad a že má vod tebe klid“ usmál se Pavlis a vyndal z vnitřku auta batoh, z něhož vytáhl automapu. Rozložil ji na kapotu a všichni jsme se kolem něj shlukli, až na Járyna. Ten si právě skočil na malou stranu. Bodře tam stál a bylo na něj vidět ze všech stran. Když přišel k autu, Olin se k němu otočil a pokáral ho. „Ty se tam ukozuješ jak na výstavě. Co kdyby tě viděla nějaká Němka?“ Znovu cvakl zapalovač, Járyn vyfoukl kouř, jeho obličej se roztáhl od ucha k uchu a zaječel: „O ho, tak by se podívala na pořádnýho chlapa.“ „To tak, ty jenom kecáš, kdyby přišlo k činu tak utečeš“ rozchechtal se Olin a lišácky na nás mrkal. „Ty voe“ jeho hlas gradoval. „To bys teprv viděl, co umí Járynek, zeptej se Anky, až přijedem.“ „Tak už nekecejte a pojďte se dohodnout kam pojedem a kde přespíme“ vmísil jsem se do řeči. A opravdu, bylo načase vymyslet nějakej plán.

Byl teplý letní podvečer. Nedaleký les voněl jehličím a listím. Stíny stromů se začaly prodlužovat, ale Slunce ještě vrhalo své paprsky na nedaleké lavičky, kam se usadilo několik lidí, kteří zde hledali odpočinek po cestě. A tehdy jsme si uvědomili, že jsme daleko od svých rodných hor a že jsme někde, kde nikoho neznáme. Ale i tak v nás zůstával pocit příjemného napětí, jenž se v člověku hromadí, i když ví, že se bude stále zvyšovat. Ale přesto je s ním smířený a nemůže bez něj žít.

Chvíli jsme stáli nad mapou, porovnávali vzdálenosti a čas. Konečně jsme se rozhodli, že naše první zastávka bude v Regensburgu. Vyjeli jsme znovu na dálnici, ale jeli jsme jen chvíli, protože v dálce před námi se objevily na silnici kupy písku. Blížila se objížďka, kterou nám cedule u silnice sygnalizovaly už dřív.
„Tak kurva teď kam?“ pronesl tichým hlasem Járyn. Cvakl zapalovač a vnitřkem auta se začaly valit opět kotouče dýmu. Nikdo z nás neodpovídal. V našich tvářích se objevil potutelný úsměv, protože naproti nám byla cedule jako hrom. Nervözně potáhl z cigarety, obrátil se k nám a zlostně zasyčel. „Vy mě ale pěkně dusíte. Tak to někdo přeložte, co je tam napsaný.“ „Na to nemusíš bejt žádnej génius, pořádně se podívej“ odsekl mu rázně Pavlis. „Přece to vidíš, že je tam šipka Regensburg.“ „No vopeavdu, je to tak.“ Nervózně šlápl na plyn, cukl volantem a vyrazil jako střela.

Tak jsme zahnuli vlevo a dali se cestou, kde byla vyznačena objížďka. Dálnice zmizela a před námi se objevila úzká silnice. Opět jsme ujížděli přes malá městečka a vesnice. Protože bylo už k večeru, upravené domky se nám zdály tak krásné, protože na jejich pozadí se rozkládala obloha, zbarvená tmavomodrou barvou. Z dálky byla cítit vůně hořícího dřeva, to jak někde na jejich zahradách hořely ohníčky, kolem nichž seděli lidé a viditelně se bavili. Vzápětí to však všechno zmizelo a kolem nás opět uháněla prázdná krajina. Když jsme se dostali na konec té objížďky, opět jsme zastavili. Do Regensburgu zbývaly dva kilometry. Chvíli jsme uvažovali, jestli se tam máme vůbec v tomhle pozdním čase vydat, ale pak jsme se dohodli, že vyrazíme.

Vyjeli jsme znovu na dálnici a kolem nás svištěla auta nepředstavitelnou rychlostí. Proti nim byl Járynův červenej drak pouhou náhražkou. Ale motor si vrněl svou píseň a nehodlal ji ukončit. Járyn seděl za volantem a sám sebe se chláchlil. „Vidíte, ať jdou do prdele s těma krámama, není nad nad mý dobrý embéčko.“ „Jen nekecej a jeď, ať ještě něco vyděláme“ okřikl ho Olin. Vytáhl kapesník a vysmrkal se. Dělali jsme si z něj vždycky srandu, že má pořád rýmu, ale on nám jenom se smíchem odpověděl, že je to jeho umělecká rýma, protože horský prostředí prý je mnohdy sychravé, a že na chalupě, kde bydlí nemá topení.

Zatím jsme dorazili do středu Regensburgu.
Všude bylo plno lidí. Procházeli se a využívali večerního klidu. Zastavili jsme v postranní ulici, a v ten okamžik se na nás upřelo velké množství očí. Všichni si prohlíželi naše auto, s kterým se zřejmě ještě nesetkali. Byli jsme jako reklama, která byla špatným příkladem, kam dospěl komunistický režim za celá ta léta svého vládnutí v naší zemi. Járyn vyskočil z auta a na náš popud začal odvazovat basu z jeho střechy. Připravovali jsme se k hraní. Z kufru jsme si každej z nás vyndávali svoje nástroje. Já kládu neboli klarinet, Olin kytaru a Pavlis už nesl svojí basičku, a přitom se spokojeně usmíval. Vydali jsme se k nedalekému náměstí, k němuž spěchalo nejvíc lidí.

Už se stmívalo, když jsme se tam utábořili. Všichni si nás měřili tázavými pohledy a čekali, co se bude dít. Nedaleko zastavilo policejní auto, ale vzápětí odjelo. Naladili jsme nástroje a připravovali se k hraní. Járyn šel s námi, v ruce držel tu svoji oprýskanou dvanáctku a chystal se jí rozbalovat. Pavlis, když to postřehl, tak znervózněl. Olin na něj kývnul, a oba hned věděli, o co jde. Já jsem zesinal a polohlasem je okřikl, aby mu ji okamžité sebrali. Pavlis se ná něj osopil, až mu basa skoro vypadla z ruky. „Hele, ty to schovej a nech nás hrát.“ Ten to pochopil a jen mezi zuby procedil. „No jo. to sou ty umělci, polibte mně prdel.“ Zabalil kytaru a sedl si na schody u nedaleké kašny.

Nástroje jsme naladili během chvíle. Stáli jsme pár metrů od té kašny, kde trucoval Járyn. Olinův kufr od kytary jsme položili před sebe, aby tam mohli lidé hodit nějaké ty peníze, pokud to uznají za vhodné. Vanul slabý vlahý vítr, a my tam stáli vedle sebe a byli připraveni k produkci. Kolem nás se začali shlukovat lidé, protože tušili, že se bude něco dít. Když se člověk zaposlouchal, slyšet rozmanité řeči, což byla známka toho, že by to mohlo něco hodit. Byl začátek léta a turistická sezóna se rozjížděla naplno. Zahráli jsme pár šlágru, o kterých jsme věděli, že budou mít úspěch. Slunce už zapadalo. Jeho kotouč se vznášel mezi blízkými domy a nedalekým kostelem a přímo osvětloval kytarový kufr před námi, v němž se blýskaly drobné mince, ale čas od času se tam objevily i papírové bankovky. Járyn pořád seděl na těch schodech a blýskal po nás očima. Když jsme dohráli sérii písniček, dali jsme si malou pauzu. Olin odložil kytaru a s úsměvem se k nám obrátil. „Jen se na něj podívejte“ ukázal směrem k našemu řidiči. „Tak ať si zahraje s námi. Teď dáme ty jednodušší fláky.“ Odložil jsem klarinet a šel k němu. „Járyne, tak jsme se dohodli, že teď bys mohl hrát s námi, tak se připrav.“ Ten, jako když do něj střelí, obličej se mu rozzářil a mezi vším tím hlukem zazněl jeho písklavej hlas. „Ty voe, tak dáme ty vypalovačky.“ „Žádný vypalovačky, ale ty pomalý věci, tak si dej pozor, ať držíš rytmus.“ S tím jsem odešel. Doladili jsme i tu jeho příšernou dvanáctku a vzali ho mezi sebe.

Zahráli jsme dvě skladby, ve kterých nebylo tolik složitejch akordů. Járyn se předváděl, protože zrovna před ním se zastavily dvě hezký holky, a tak mnohdy zapomněl na rytmus. Opět zabředával do hry, která připomínala flašinet. Ale když jsme na něj vrhli zlé pohledy, hned se začal krotit. Když jsme dohráli, tak jsme ho vyhnali. Sice na nás zle zahlížel, ale nakonev se s tín smířil.

Do kufru Olínový kytary padalo stále více peněz. Zrovna když jsme hráli jeden ze známých světových šlágrů, přicházel od nedalekého kostela vysoký pán v klobouku s doutníkem v puse, s nímž občas frajerský pohyboval. Zastavil se před námi vyfoukl kouř, až to k nám zavonělo, a přitom pokyvoval spokojeně hlavou. Vytáhl peněženku, a do futrálu hodil nějaké papírové peníze. Lidé stáli kolem nás v půlkruhu a poslouchali naší muziku.

Zatím se setmělo. Všude okolo nás se rozsvícely pouliční lampy. Chodilo stále míň lidí, takže už nemělo cenu pokračovat v hraní. Ale i peníze v kufru přibývaly pomalu, a tak jsme se rozhodli, že to zabalíme. Ověšeni nástroji jsme pospíchali k autu. Járyn uvázal basu těmi jeho gumovými popruhy na střechu, a pořád nás pobízel, abychom si pospíšili. Nstroje jsme uložili do kufru a pohodlně se usadili na svých místech. Rozhostilo se ticho. Pozorovali jsme našeho řidiče, jenž seděl nehybně za volantem, ruce položené na něm, a mlčel. Po chvíli se ozval. „Ty voe, tak teď kam? Je už skoro noc a je hovno vidět. To sem zvědavej, co vymyslíte.“

Pavlis sáhl do kapsy předních dveří a vytáhl automatu. Roztáhl ji a nervózně procedil mezi zuby. „Chlapi, máte někdo baterku, ať se trochu pohnem?“ Olin mu ji zezadu pohotově podal. Podíval se na ní a po chvíli se k nám obrátil, aby se s námi poradil. „Tak kluci, co navrhujete? Je už skoro deset, a když se dáme směrem na Norimberg, tak budeme projíždět jednou menší vesnicí, a pak i takovým malým městečkem. Měli bysme se někde zastavit na něco k jídlu. Vykašlete se na svoje zásoby, vydělali jsme si na to, a ještě nám zbude.“ Járyn se na něj zle podíval a jeho ječák znovu zazněl. „Ty voe, mám u sebe nějakou škváru a ještě bych to měl dát za žrádlo? Nejsem blbec. To sem moch zůstat na statku, a u svý Anky v pelíšku, a co by mně chybělo. Pojďte se vychrápat někam do lesa a nevymejšlejte kraviny. Nejradší bych se uložil někam do voňavýho sena s nějakou šťabajznou.“ Škodolibě se zasmál vyběhl ven z auta a zapálil si cigaretu. Vydělí jsme jen její svítící oharek, jak se pohyboval sem a tam. Když vlezl zpátky, tak jsme se dohodli, že už nikam nepojedeme a že najdeme nějaké místo k přespání.

Vyjeli jsme za Regensburg. Járynův červenej drak si vrněl svou píseň. Připadalo mi to tak, že pokračuje v těch našich, které jsme za ten krátký čas zahráli. Byla už noc. Měsíc svítil jako rybí oko, a otevřeným okýnkem k nám do auta doléhala vůně posečené trávy a šustivý zvuk cvrčků. Na dálnici se už objevovala jen tu a tam projíždějící auta. Jejich světla se jen střídmě míhala tmou. Sjeli jsme z ní a zastavili u nedalekého lesa, kde stál malebný domek, krásně upravený. Uložili jsme se v jeho patřičné vzdálenosti, vyndali spacáky a ulehli.

Všichni už spali, jen já jsem nemohl stále usnout. Noc byla teplá a kolem mě létaly mušky. Bzučely a nepříjemně na mě dorážely. Začal jsem usínat. Jen v polospánku jsem z nedalekého domku zaregistroval pohyb a zaslechl jsem hlasy, které se podívovaly nad tím, co tam děláme. Jen jsem zaslechl v Němčině, co si povídaly. Ti lidé nás tam nechali v klidu a jen se ujistili, že opravdu spíme. Ráno jsme vyrazili na další cestu, která nás měla uvrhnout do víru příštího dění.

Pokračování příště

Josef Machač