Dnes si připomínáme 36 výročí Sametové revoluce. Vzpomínáme všichni, kteří jsme se demonstrací v pražských ulicích tenkrát fyzický zúčastnili, vzpomínají i ti, kteří se narodili později. Ale jsou i takoví lidé, kteří odkazem 17. listopadu pohrdají. Nenutíme je, aby se k nám připojili a vzpomínali, což je důkazem toho, že máme v naší zemi opravdovou demokracii. Ale pokud jsou tito jedinci ve vysokých státních funkcích, a i když odkaz Sametové revoluce neuznávají, mohli by mít alespoň trochu taktu, aby se přemohli a alespoň reprezentovali svou funkci, když už do ní byli kvůli politickým obchodům dosazení.

A znovu chodím po těch 36 letech po Národní třídě, po Václavském náměstí, ale i po všech těch ulicích a místech, kde jsem chodíval v ony osudové listopadové dny, kdy se narodila naše demokracie. Jsem zamyšlený. A každou chvíli mně před očima proskakuje obraz tehdejších dnů.  

Tenkrát byl sychravý podzimní den. Zachmuřené nebe jakoby věštilo převratné změny, které se poté udály. Ale než k tomu došlo, tak nikdo z nás, kteří jsme tam stáli promrzlí až do morku kostí nevěděl, co se v příštích dnech stane. Jestli proti nám tehdejší totalitní moc nezasáhne silou, jestli nebudou mrtví, jestli nebudou zranění. A to tenkrát jasné nebylo. Po tehdejších událostech v Rumunsku měli lidé strach. Bavili se o tom, skřehlí, nevědouc co přinesou příští dny. Ale i když nevěděli jak se totalitáři zachovají, přesto byla v jejich nitru jakási hrdost z toho, co právě dělají. Stáli pod sychravým nebem a žádali demokracii, žádali to, na co mají právo svobodní občané.

Pamatuji se i na to, jak pozdě večer vyšlo opravdu první Svobodné slovo. Roznášeli jsme ho po Václavském náměstí ve svitu pouličních lamp. A lidé natahovali ruce a brali nám ho z balíku, který jsme měli zavěšený přes ruku. A hltali titulky a říkali si sami pro sebe, že už snad nic zlého nepřijde. Že se už konečně budeme moct svobodně nadechnout.  

Uteklo třicet šest let. To je věk, kdy generace, která se narodila po pádu komunistického režimu, vstupuje do plného produktivního života. Když dnes stojí mladý člověk 17. listopadu na Národní třídě či na Václavském náměstí, jeho vzpomínka je zprostředkovaná, historická. Už nikdy nezažije osobní prožitek, tu krásnou atmosféru těch dní, když byli lidé k sobě slušní a pozorní. Už nikdy nezažije šustění klíčů.  

Vzpomínáme na Sametovou revoluci jako na zázrak: bez krve, s étosem pravdy a lásky. Ale uplynulé dekády také přinesly únavu. Únavu z politiky, únavu z korupce, únavu z různých omylů ve složitém světě svobody. Původní čistá víra v ideály se často rozmělnila v pragmatické tahanice. Václav Havel kdysi řekl: „Nežli se plést, je lepší jít a ptát se. A právě to je odkaz, který je v roce 2025 aktuálnější než kdy jindy. Nejde už jen o to, bránit historickou svobodu, ale i o to, aktivně tvořit svobodu budoucí. Tvořit ji skrze angažovanost, informovanost a ochotu nést odpovědnost za věci veřejné.

Dnes už žijeme ve svobodné zemi. Važme si toho. Co by za to dali občané žijící v autokratických zemích. A takové ty názory některých lidí a politiků, že žijeme v jakési spálené zemi, že ti, kteří nesdílí jejich názory jsou vlastizrádci, takové řeči jsou přímým výsměchem naší demokracii, kterou jsme si právě v roce 1989 vybojovali. Svoboda je to nejcennější co na světě máme. Nehádejme se a dbejme na to, aby naše zem vzkvétala. Nic víc.

Josef Machač

Náš týdeník může vycházet jen díky vašim finančním příspěvkům. Případné finanční dary nám zasílejte na číslo účtu:

Každý finanční dar nám prosíme potvrďte na email: pepík606@gmail.com