Kdeže ty dávné doby jsou?

Na polích zvonily kosy, lidé chodili bosí, ale chybělo jim cosi. A to, co nám tenkrát chybělo byla svoboda, základní privilegium člověka ve vyspělé společnosti. Přesně tak lze formulovat to, co se u nás dělo před rokem 1989 a čehož jsme se posléze zbavili díky pádu tehdy sovětského impéria. Byl tenkrát ten samý listopad a lidé vyšli do ulic, aby si tu kýženou svobodu vydobyli. Byl to krátký čas, ale ten nejkrásnější, jaký jsme kdy mohli zažít. Národ se spojil v jeden celek a lidé se k sobě chovali ohleduplně, a vzduch, i když prostoupen mrazivým chledem, voněl touhou po volnosti a lepším životě. Od těch dob uplynulo mnoho let, a my stojíme před budoucností, jenž nevěstí nic dobrého, protože zatím úřadující vláda zanechala naši zem v neuspokojivém stavu. Její zadlužení je katastrofální, inflace stoupá do astronomických výšin, a v důsledku chaotické zelené politiky Evropské unie stoupají nekontrolovaně i ceny energií. Jejich dodavatelé krachují, a potom brečí, že zkrachovali, a přitom létají soukromými tryskáči, zatímco lidem zůstávají oči pro pláč. To jsou poměry, které dnes v Česku panují. Obraz ponurých barev, ale kousek světla tam nenajdeš. Jen tam někde v dálce prosvítá paprsek dnů dávno minulých, listopadových.

A do toho srabu, kterej tady zbyl, nás už druhým rokem otravuje čínský vir. Nebezpečný to posel komunistické ideologie, pocházející ze země, kde občané ještě stále nejsou svobodni, a jenž dodnes nevysvětlila světu jeho původ. Zatvrzele mlčí a chová se jakoby se nic nestalo. Stále si pokládáme otázku, jaké s ním měla úmysly, když už dnes podle ověřených pramenů unikl z tamních laboratoří. Člověku až přechází mráz po zádech, pokud by si měl vyhodnotit všechny možnosti jeho využití. A právě s tímto vetřelcem víc než kdy jindy, opět zápasí i naše zem. Je podzim a množství nakažených se zvyšuje právě i proto, že se jedná o respirační vir. Právě i z těchto důvodů je potřeba vytvořit racionální strategii, abychom se opět vyhnuli uzavření celé společnosti, což by mělo pro naší ekonomiku katastrofální důsledky a což by rapidně prohloubilo zadlužování státní kasy. Vyhnout se chaotickým opatřením ze dne na den, které nám předvádí zatím fungující Babišova vláda v demisi.

To, co se odehrává v souvislosti s koronavirem ostře kontruje s tím, čeho jsme dosáhli v roce 1989. Radikální opatření, která zde byla v souvislostí s pandemií zavedena, omezovala v mnoha směrech základní svobody člověka, na něž jsme byli před nákazou zvyklí. Celou situaci ještě zkomplikovalo tehdejší, a dnes dosluhující vedení státu, když omezovalo to, co nemělo být omezováno, a to, co by situaci pomohlo ignorovalo. Vytvořilo cestu pokrytou ostrými trny, na což doplatil celý náš národ.

My, kteří jsme zažili listopadové dny roku osmdesátého devátého na vlastní kůži, na ně nikdy nezapomeneme. Už jen proto, že šlo o nás, o všechy občany, kteří jsme zažili doby totality. Nikde se neproducírujeme, nikde nevykřikujeme oslavná hesla, ale jen v tichém koutku vzpomínáme při hořící svíčce a hltáme její svit. A v tom čase si přejeme mnoho, ale i mnohé, a zároveň přejeme i nové nastupující vládě mnoho úspěchů v její nezáviděníhodné roli. Už dohasínající plamínek nás bude inspirovat k jediným slovům: „Kdeže ty dávné doby jsou? Ať se k nám svoboda opět navrátí.“

Josef Machač