Slaboduché seriály, nic neříkající články, bažení po senzaci za každou cenu. Takový je obraz bulvárních televizí a různých drbavých plátků, pro které je slušnost nic neříkajícím pojmem. Ani ucta k zemřelým nedokáže jejich snažení zastavit.

Když zemřela moje babička, šel jsem do jejího pokoje v prvním patře našeho bývalého domku v Krkonoších a zapálil za ni svíčku. Ve starobylém svícnu, jak říkávala, který byl po její babičce, plápolal oheň pokory. Před životem a smrtí, před tím, co nám skýtá existence na této planetě. Byla to nezapomenutelná chvíle v mém životě. V tom plamenu té svíčky se shromažďovaly vzpomínky na to, co jsem s ní za jejího života prožil. Byla to hodná babka, vždy zaskočila, když bylo třeba, když moje matka neměla čas, protože tvrdě pracovala. Dodnes vzpomínám na ty chvíle, když jsem byl malý kluk a kdy mně čítávala pohádky, když jsem byl nemocný. Jak mě vždy pohladila sametovým slovem, když jsem měl problémy. Byla úžasná, a tak jsem ji se vší pokorou a v tichosti vzdal v té její komůrce hold za to, co pro mě kdy v životě udělala. A kolem bylo ticho, a nikdo dodnes ani neví, že už dávno není mezi námi.

A dělají to tak v dnešní přefinancované době i všichni ti, kterým někdo odešel na věčnost. Dodrží dlouhé časy ticha, aby svým milým dopřáli klid a pokoj někde v nekonečnu. Ale není tomu tak ve všech případech. Není tomu tak u známých osobností, které někdo z jejich rodiny opustil. Tam se do toho začnou rýpat různé bulvární plátky, které ač by měly mít k takovému zemřelému člověku úctu, se vší razantností vybubnovávají i ty nejmenší střípky toho, co se právě kolem takové tragédie děje, protože každá ztráta někoho milovaného blízkého je tragédií. Aby docílily nejvyšší cenu reklamy na stránkách svých vlastních trub, nevidí a neslyší, uchylují se k tomu, aby co nejvíce z takové smutné záležitosti vytěžily. Ale v této souvislosti se můžeme též zamyslet nad tím, že když takový veřejně známý člověk zemře, jestli je to jen otázka těchto médií, jestli náhodou jejich potomci poté nesleduji především svoji publicitu, protože veškeré podrobnosti nemohu zjistit tyto plátky jen sami. Musí zde zákonitě nastat spolupráce na obou stranách. Možná se tak děje, možná ne. Ale nakonec tu poté stejně nekompromisně zaúřaduje svědomí, kterému nikdo neuteče. Taková už je prostě doba.

Nedaleko místa kde bydlím je taková zajímavá prodejna. Místo, kde si mohou lidé koupit různorodé svíčky. Mají tam různé tvary, různé délky, ale i různorodě voní. Tak jsem si tam došel při procházce se svým psem a jednu jsem si koupil. Krásná je. A voní. Přišel jsem domů a dal jsem ji právě do toho starobylého svícnu, který jsem po své babičce zdědil. Zapálil jsem ji a dlouho se díval do třepotajícího se ohýnku na jejím knotu. Aby mně do toho nikdo nekecal, aby k tomu někdo netlachal slaboduché komentáře. Zaplať Pán Bůh, že moje babička nebyla celebritou.

WAF