EN
DE
Zbabělost a ustrašenost nejsou zrovna pěkné vlastnosti. Jsou neúnavné pomocnice vyděračů a jiných zločineckých živlů. Když takoví darebáci na někoho nebo něco uhodí, hned ví, co mohou od svého protějšku očekávat, když se jim poddá. A někdy to není ani čirá zbabělost, ale strach o holou existenci nebo obavy o nějaké výsady, či výhody. V každém případě je potřeba se chovat v takové situaci statečně, nedat najevo svůj strach a vzdorovat, dokud to jen trochu jde. Takovým příkladem je zejména vztah demokratického světa k Rusku, které před časem rozpoutalo nesmyslnou válku na Ukrajině. Zatímco se Spojené státy americké chovají vůči prezidentu Putinovi velmi tvrdě, a i tamní politici mají k tomuto přístupu téměř stejný názor, v případě Evropské unie to nelze říci tak jasně, protože ta je oproti Americe poněkud jinak uspořádaná a protože každý její stát se snaží bránit svoje rozhodovcí právo. Proto tu z hlediska postoje vůči Rusku panují rozličné názory. Jeden z důvodů je i ten, že většina těchto zemí je na něm příliš závislá v dovozu fosilních paliv, a to je ze své pozice vydírá. A všichni evropští představitelé přemýšlejí o tom, co s tím udělají, a zároveň hledají řešení, jak se takového vyděrače zbavit. Pokud pomineme důvody, které mají k tomu, aby mu ustupovali, mohli bychom si myslet, že se jedná o zbabělost. Aby nás však takové podezření vůbec nenapadlo, tak právě proto by si měli uvědomit, že ustupovat takovému vyděrači je totéž, jako se propadat stále hlouběji do bažiny.
Putin přesvědčuje stále více svým chováním demokratický svět o tom, že válku na Ukrajině nehodlá ukončit, i když tam dosahuje nevalné úspěchy ve svém smažení ji pokořit. Podniká stále nové raketové útoky téměř na celou zem, ale i na Kyjev, na nějž v posleldní době sice trochu utichly, což však neznamená, že by se chtěl vzdát svého plánu ukázat Západu svou tvrdou pěst. Za poněkud bizarní situaci je možné pokládat i to, že během návštěvy generálního tajemníka OSN v ukrajinské metropoli, což byly jen dva dny poté, kdy si v Moskvě sedl k jednání za dlouhym stolem s diktátorem, na ni dopadly opět další rakety. A co to pro něj mělo znamenat? Asi jen to, že o jakékoli dohody nemá Moskva zájen, i když na druhou stranu ruská propaganda tvrdí, že Rusko je ochotné v mírových jednáních pokračovat. Pan Guterrese ještè zřejmě nepochopil, že na tuto zem neplatí nic jiného, než jednání z pozice síly. Nakonec by ho to nemělo vůbec překvapit, protože takové praktiky jí nejsou cizí od dob bolševické revoluce.
Guterres prý navštívil Putina jen proto, aby s ním projednal otevření humanitárních koridorů pro evakuaci civilistů s válkou postižených oblastí. Ale v této souvislosti panují velké pochyby o tom, jestli jeho návštěva měla vůbec nějaký smysl, když skoro nic nedojednal. Je přece všeobecně známé, že jednání mezi oběma stranami jsou velmi problematická a že by zrovna on v tom mohl docílit nějakého převratného zlomu, to nelze předpokládat. Proč však navštívil nejprve Moskvu a poté Kyjev, to je záludná otázka. Chtěl snad Putinovi dát najevo svůj respekt, i když v ptůběhu návštěvy válku kritizoval? Zřejmě z každého něco a uhýbání z reality. Jako celá OSN, což není nic nového. Ale svým jednáním v nás akespoň podpořil představu o tom, zda by tato organizace neměla být přímo zralá k celkové rekonstrukci, a jestli tam nejsou marně utráceny peníze daňových poplatníků, z nichž její chod členské země nepochybně financujî.
Ruský despota namá rád prosebníky a vůbec ani ty, kteřî se před ním ponižují, což je patrné i z jeho přístupu k tomu, co dnes prosazuje. Imperiální politiku své země, v níž byl sice zvolen v první etapě zdánlivě demokratickou cestou, ale posléze začal svou zem autokraticky ovládat. Šmírování, udavačství, nanipulace a vysoké tresty za projevování jemu nepohodlných názorů, to je součet toho, kam byl samovládce za celá ta léta schopen dojít. Až k takovým extrémům, že se snaží pošlapávat všechny snahy občanů, které by jen trochu připomínaly jejich právo na svobodný život.
Kdyby se snažil ovlivňovat veřejné míněni jen ve vlastní zemi, no vem to čert, když tam tomu lidé věří, anebo se bojí, aby nešli přímo do vězení, to je jejich věc. Když se však snaží vnucovat svoje zcestné názory i obyvatelům ostatních zemí, tak se jedná o vojenskou diverzi beze zbraní, a to je vrcholná drzost, kterou nelze přehlížet. Proto se nemůžeme divit tomu, že se proti těmto dezinformacím jejich vlády brání omezováním médií, které tyto lži šíří. Jsou sice poté kritizovány z omezování svobody slova, ale s tím se prostě nedá nic dělat, protože mimořádná doba vyžaduje mimořádné činy.
Ale Rusko se nehodlá zastavit před ničím. Je podezřelé i z toho, že se snaží manipulovat s podmořskými kabely pomocí speciálních ponorek. Západní země sice na tuto hrozbu reagují, ale ochrana datových spojení na mořském dně je velmi obtížná, a to i přesto, že bez nich nic nefunguje, a protože většina mezinárodního datového systému funguje právě touto cestou. Po celém světě jich je 440 a dohromady měří kolem 1,3 milionu kilometrů.
Co si o tom máme myslet? Na jednu stranu Rusko tvrdí, že je zahnáno do kouta tím, že prý se rozšiřuje NATO na Východ, aniž by tato obranná organizace někdy nějakému státu vyhrožovala silou. Na druhou stranu je to právě ono, které vyhrožuje světu jadernou válkou, v níž by nebylo vítěze. A to jen proto, že nemůže dosáhnout svých územních požadavků, aby obnovilo svoje dřívější impérium. Nikdo ho nechce, nikdo nemá zájem žít pod jeho autokratickým systémem. Co tedy chce? Ať je to už cokoliv, pak ani cukrem, ale ani bičem toho nemůže nikdy dosáhnout.
J F Wanka
