
Nedávno jsem zažíl takový bombónek ve svém životě. Šel jsem zaplatit hotově měsíční účet za služby, které mně poskytuje firma T-Mobile. Nehledě k tomu, že třeba v Německu jsou takové produkty o mnoho levnější, tak si tato firma za ně účtuje v Česku nehorázné sumy. Ale i za ty, které by za normálních okolností neměly podléhat nějakým poplatkům. Ale abych to dopověděl. Přišel jsem tam zaplatit svůj účet casch, protože razím teorii, co je psáno, to je dáno. Vždycky jsem dostal příjmový doklad bez problémů, až na minulý měsíc. Když jsem o něj jako obvykle žádal, arogantní mladý muž mně sdělil, že ho nedostanu, protože si za něj prý účtují 99,- Kč. To mě rozezlilo, a místo toho, abych se s ním hádal, tak jsem odešel. To je zrovna ten příklad nenažranosti těch nadnárodních společnosti, které mohly v době Covidu podnikat a které měly i tenkrát astronomické zisky. A teď, i v této téžké inflační době, dřou z našich občanů, co se do nich vejde. A čí je to vína? Je to především ostuda českého státu, že si na takové nenasytné výtečníky nedovedl došlápnout.
A to všechno je kapkou v moři proti tomu, co si dnes dokáží účtovat u nás podnikající supermarkety za své produkty. I ony kasírovaly za pandemie namalé peníze, čímž byly upřednostněny před ostatními firmami, jenž byly závislé na státních dotacích.

Při cestě do práce si vždycky nakoupím zboží denní potřeby u firmy Lidl. Co mě však v poslední době překvapilo je to, do jakých astronomických výšin je schopná dojít v cenách za svoje zboží. Keříková rajčata za 49 Kč., salátové okurky za 29 Kč za kus. Není to nenasytnost, když je léto? Chce snad na našich občanech tato německá firma vydělávat, i když i ona za dob pandemie kasírovala neamalé zisky? A opět by měl v tomto případě zakročit stát, aby takovým nenažrancům šlápl pořádně na krk..
I když jsem zastáncem soukromého podnikání a nikdy bych nepřipustil, aby někdo někomu upírat zisk, který je součástí tohoto procesu, přesto jsem přesvédčen o tom, že výjinečná situace vyžaduje rozhodné činy, kdy je potřeba uplatnit solidaritu, což musí být výzva i pro tyto zahraniční firmy, které u nás podnikají, protože i naše zem se dnes nachází ve válce. Nikoli v té pravé, ale v té energetické.
V této souvislosti mě napadá i otázka, co hodlá náš stát dělat s dvojí kvalitou potravin. Tato debata je stále živá, protože v této problematice nebyly v minulosti podniknuty žádné kroky, které by spěly ke zdárnému řešení celé situace. A to k takovému, aby si člověk mohl koupit u nás stejně kvalitní zboží a za stejné ceny, jako když přijede do západní Evropy. Ale to by měl být především úkol pro ty, jenž nás zastupují v Bruselu. Vždyť nám to po celá léta slibují. A zatím nula od nuly pošla.
Josef Machač