Úvaha na víkend, Cesta domů.

Pomalu se rozednívá. Projíždím klikatými cestami bavorských vesniček, a všude je ještě pusto a prázdno. Když se dostanu na chvíli do zalesněného porostoru, vidím jak mezi stromy probleskují zlaté paprsky světla. To někde za nimi už svíta a přichází nový den. A tak přemýšlím o tom, co nového přinese. Zřejmě nic povzbudivého, nic nad čím by mohl člověk jásat, protože Evropu nečekají dobré časy. Ceny energií dík zelené doktrině Evropské unie a Putinově agresivní válce na Ukrajině, dosahují astronomických výšin, ale její vedení si s tím neví rady. Pořad něco řeší, ale nic nedotáhne do zdárného konce. Taková opatření, která by občanům opravdu pomohla, jsou zatím jen na papíře. Ale co mají dělat ti, kteří na to nebudou mít, protože nejsou ohroženi jen lidé s nízkými příjmy, ale i celá střední třída ve všech evropských státech? Všude se šetří. Malí, ale i sřední podnikatelé bojují o přežití, protože se jim tenčí zakázky. Vysoké ceny energií nebudou schpny malé firmy zaplatit. Ty velké to sice nějak zvládnou, ale i ony se dostanou do velkých problémů. I řadoví občané budou ve stejné situaci, protože takové sumy nezvládnou zaplatit, i kdyby dřeli od rána do večera. A dopučení pilitiků evropských zemí? Šetřete, a až nastane zima, tak si oblékněte svetry. Sprchujte se pět minut, anebo se otřete jen žínkou. Autor této fantasmagorie? Německý vícekancléř a ministr pro hospodářství Habeck, jehož strana je svou nepromyšlenou zelenou politikou za tuto situaci z velké části spoluzodpovědná. Politici si myslí, že obyvatelé unie neví, co si mohou dovolit? Za co je pokládají? Za pitomce, které musí vodit za ruku? Lidé nakonec musí sami vědět, jak hluboko si mohou sáhnout do svých kapes.

Aby si někdo nemyslel, že taková story se odehrává jen v Německu, kde se nad touto zemí ještě valí chmurná mračna z dob bývalé kancléřky Merklové, jenž pokládala dikrátora Putina za přátelsky laděného politika, a den po dni a rok po roku mu pochlebovala a hledala kompromisy. Ten se celá ta léta připravoval v klidu na válku proti demokratickému světu. Evropská unie prostě zaspala a z toho vznikla alternativa nové války, té energetické. Měla na to spoustu let, aby ji odvrátila. Nic v tomto směru nepodnikla. A proto se dnes nemůže divit, že proti ní mají občané jistou averzi a že podléhají těm silám, které toho zneuužívají k vlastnímu prospěchu a nabízejí levná řešení, aby se zviditelnily.

Ale i na východ od západoevropských srátů se dějí neuvěřitelné věci. A to zejména, co se týče těch politických stran, které jsou zrovna v oněch zemích ve vládních funkcích a které vlivem energetické krize pomalu ztrácejí důvěru občanů. To by se dalo ještě pochopit. Ale důvody, proč tomu tak je, jsou daleko hlubší. V poslední době totiž jejich nitry lomcují různé skandály, které nepřispívají k jejich věrohodnosti u občanů. A to právě v této těžké době.

Aby ji získaly zpět, budou muset hodně vykonat. Nejprve bude zapotřebí zbavit se těch, kteří sémě takových skandálů zasévají, a to ve vlastních řadách, ale i v těch, které s nimi tvoří vládní koalice, což ale platí i pro ta uskupení, jenž jsou momentálně v opozici. Poté zesílit komunikaci vlád s občany. Když pro ně něco udělají, tak jim to musí patřičně podat. Ne se zakuklit do ulity, ale dát jim najevo, že jsou jedni z nich. Že s nimi drží basu. Vždyť si je lidé jako své zástupce zvolili ve svobodných volbách. Zatnou tím tipec těm silám, které něco tvrdí, ale řešení nemají.

Pohroužen do těchto myšlenek si najednou všimnu, že autobus, v němž sedím, se řítí po dálnici ku Praze. A já si právě v té chvíli uvědomuji, že nejsme jen obyvatelé té země, kde jsme se narodili, ale že jsme občany celé Evropy. Že jednotná Evropa by byla skvělým projektem, kdyby ji řídili lidé, kteří budou jednat v zájmu svých občanů. Zatím tomu tak úplně není.

Josef Machač