Chuť moci

Moc má různé tváře. Že někdo někoho ovládá, že mu vnucuje svůj názor, že po něm vyžaduje, aby sdílel jeho ideologii. V takovém případě je využívána k totalitě. Moc s sebou přináší mráz, ale i teplo letních večerů. Ten mráz pro ty, kteří jsou ji podřízení, hřejivé teplo pro ty, kteří ji uplatňuji. Je neodmyslitelnou součástí světových dějin. Od těch nejrannějších dob, až po dnešek. Mohli bychom konstatovat, že dnes už jsme mnohem dál a že je využívána střízlivou formou. Že politické strany, které se k ní dostanou na základě svobodných voleb do vedení států ji využívají s největší opatrností. Že nepřehlížejí opozici a dají ji možnost projevit její názory. Tak to chodí až na některé výjimky v demokratických systémech. Ale ne všude. Na naší planetě stále existují totalitní režimy, které ji zneužívají. I u nás jsme měli přiležitost zažit komunistickou totalitu, abychom se ji poté úspěšně zbavili, takže zkušeností se zneužíváním moci máme až dost. Ti starší ji pocítili na vlastní kůži, ti mnladí ji znají z vyprávění svých rodičů.

Ale vraťme se do doby, kdy se komunisté dostali v naši zemi násilnou formou do vedení státu. Vraťme se o 75 let zpátky do roku 1948. Vraťme se do dob, kdy se začali zbavovat nepohodlných lidí, kteří by mohli překážet jejich mocenským rejdům. Přenesme se do noci z 9. na 10. března 1948, kdy za záhadných okolností zemřel Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí. Záhadná noc to byla. Co se tenkrát událo, o tom můžeme jen spekulovat. Existuje na to spousty teorii, ale ani jedna nedospěla k tomu, co bylo příčinou jeho smrti. Byl zavražděn tehdejší komunistickou mocí? Nebo sám dobrovolně ukončil svůj život, protože byl pod takovým tlakem, že neunesl skutečnost, co se stane s naši zemí pod bolševickou nadvládou? Ale taková teorie, že by neunesl tehdejší politickou situaci se nezdá být reálná, protože tehdejší zločinec Gottwald byl pod přímým velením Stalinovy mašinerie, která dobře věděla, že Jan Masaryk byl ztělesněním české demokracie, a tím se stal pro nastupujíci totalitní moc nebezpečný. Ať je to tak, či onak, všechno nasvědčuje tomu, že byl zavražděn. S podivem však zůstává jen to, že tak zkušený diplomat, jako byl právě on, nepochopil situaci a neopustil naši zem včas. Vždyť musel přece s jistotou vědět, co se v budoucnosti chystá. To už ale nikdy nikdo nezjistí.

Z toho pramení historická zkušenost pro dnešek. Že když někdo získá neomezenou moc, tak to nevěstí nic dobrého. I dnes po sedmdesáti pěti letech jsme svědky toho, že někteří výtečníci z řád populistů a aktivistů o ni stále usilují, aby mohli uskutečňovat svoje nekalé zájmy. Chuť moci je totiž neomezená. Tak to bylo, a ještě dlouhou dobu asi bude.

Josef Machač