EN
DE
S nástupem problémů v ekonomice, ale i vzestupem inflace a různých dalších nesnází, získávají v mnoha evropských zemích stále větší popularitu strany, které prý z některých pohledů zavání extremismem. Ale ne u všech těchto uskupení, co jich v Evropě je, se takově hodnocení zakládá na pravdě. Příkladem jsou Rakouští Svobodní, kteří ve svých začátcích takto hodnoceni byli, a nyní mají ambice být silnou pravicovou stranou. A dokonce se v minulosti tamní vlády už zúčastnili, ale po krátkém čase z ní museli odejít. A nebýt aféry, která je tenkrát zle poškodila, tak by se na ní podíleli dodnes.
Podobnou nálepku, jakou si vysloužili rakouští Svobodní ve svých začátcích, má teď německá pravicová strana Alternativa pro Německo (AfD). Zatímco Svobodní v Rakousku včas pochopili, že různá silácká prohlášení jim cestu do vlády nevydláždí, AfD v nich stále pokračuje, a tím dráždí tradiční politické strany, a zejména Křesťanské demokraty (CDU), jejíž někteří členové dokonce požadují, aby byla tato pravicová strana zakázána, protože se zřejmě obávají jejiho vzestupu. A mají proč. V předvolebních preferencích totiž dosahuje téměř dvaceti procent, a v některých východních německých zemích by ji prý volilo i přes třicet procent dotázaných voličů. Přitom, kdyby vedení AfD konečně dostalo rozum a změkčilo svoji dosavadní stranickou linii, mohla by tato strana celkem dobře vyplnit vakuum, které na tamní politické scéně už trvá dlouhá léta. Chybí tam totiž ryzí pravicový subjekt po vzoru evropských zemí.
A opět se to pokusme srovnat s Rakouskem. Tam se v podstatě po celá léta. střídali sociální demokraté s lidovci. Občané jich měli už dost, a proto pro ně byli Svobodní novou alternativou. A v tom okamžiku tato strana pochopila, že místo na politickém trhu se zdá byt volné, a proto slevila s kontraverzních názorů, a tím se srozumitelněji otevřela směrem k voličům. A to se jí vyplatilo. Přestože jsou Svobodní dnes v opozici, tak mají velkou šanci dostat se v příštích parlamentních volbách opět do vlády, protože rakouští voliči mají už dost levičáckých aktivistů, kteří tam momentálně sedí ve vládních funkcích, a s nimiž se tradiční strany musely spojit, aby mohli vůbec vládnout.
Z toho by se AfD v Německu měla poučit, protože i tam se střidají u moci v podstatě dvě politické strany. Frakce CDU-CSU, která nemá s pravicovou filizofií evropského typu nic společného, SPD (sociální demokraté), a konečně FDP (svobodní liberální demokraté), kteří čas od času v některých vládách pouze příštipkaří.
I když víme, že AfD zatím nedospěla do stádia, aby se mohla podílet na vedení státu, přesto nemůžeme souhlasit s tím, aby členové jedné politické strany vyzÿvali státní orgány, aby zrušily jinou stranu jen kvůli obavě z konkurence. To můze učinit jedině soud. A proč nejsou němečtí voliči spokojeni s tradičními stranami? Protože tam napáchali mnoho zla. Jak na hospodářské úrovni, tak i v zahraniční politice. Vždyť za vlády velké kalice SPD a frakce CDU-CSU pod vedením kancléřky Merklové, se uplatňovala servilní politika vůči Rusku, což vyvolalo válku na Ukrajině, jenž byla posléze i příčinou energetické krize. A tady se ukazuje, že neprozíravost a honba za kariérou, mohou být mnohdy sebevražedné. Že když se dostanou do vedení politických stran nezodpovědní lidé, kteří je svými činy niči, čímž posléze ztrácejí přízeň voličů. A když je dostanou na samé dno, tak v hysterickém pudu sebezáchovy mají tendencí umlčovat své protivníky, a tim se vyhnout své vlastní zodpovědnosti. Takové jednání však nevěstí nic dobrého.
J F Wanka, Salzburg
