
Nikdo nic neví
Není tomu tak dlouho, co předsedkyně Evropské komise paní von der Leyen přednesla zásadní projev o fungování Evropské unie. Neřekla nic z toho, co bychom z jejich úst v minulosti už neslyšeli. Když mluvila o vizi budoucnosti, byla v podstatě stejná jako v minulosti. Slyšeli jsme projev předvolební, protože příští rok se budou konat volby do evropského parlamentu, a ona se bude, i když to přímo neřekla, patrně znovu ucházet o předsednické místo v komisi. Ovšem to, co se vykonalo za jejího předsenictví, je zdrojem dlouhosáhlých polemik. Jedna věc je ale jistá, a to je cesta ještě většího směřování do zelené politiky, tedy chaotické zelené politiky. Ale ani tohle není nic nového pod Sluncem.
Přibližně v tom samém časovém období, možná o trochu později či dříve, než předsedkyně řečnila, sešli se ve Vladivostoku dva gauneři, kteří svými výroky chtěli postrašit demokratický svět. Chrastili zbraněmi a vzájemně kšeftovali s válečným materiálem. Podařilo se jim to dupání? Když už úplně ne, tak alespoň Západ trochu zneklidnili. Z toho, co jsme mohli sledovat, jak se na to hemžily ataky západních zemí, tak určité vzrušení jsme mohli zaregistrovat. Proč by si to nedovolili, když ve vedení Evropské unie stojí mecharizmatické osobnosti, a v čele USA prezident, který též nebudí velký respekt u představitelů zemí, jenž jsou daleky demokratickym zásadám. A navíc, jejich zvyšující se drzost, jíž jsme dnes svědky, v podstatě vystupňoval chaotickým odchodem Afghánistánu.
A my si pokládáme stěžejní otázky. Jak daleko vidí Evropská unie do budoucnosti? Jak chce příštím generacim zabezpečit život ve vyhovujících klimatických podmínkách, aniž by přinášela konstruktivní nápady, které by vyřešily budoucí zdroje energií? Zatím zůstává jen u slov, která jsou jen zdrojem různých nařízení a omezení, jenž občanům unie jen znepříjemňují život. A je tu další dilema. Jak se hodlá vypořádat s tîm, že žijeme v nebezpečném světě, v němž jsme ohroženi autokratickými režimy? Jak chce zajistit kolektivní obranu všech členských stàtů, aby v tom byl nějaký systém? Zatím to řeší každý z nich po svém. A navíc, všichni jsou členy NATO, které se stává garantem jejich bezpečnosti. Ani toto téma ve svém projevu von der Leyen dostatečně nerozvedla.
Je jistě chvályhodné že evropské státy pomáhají Ukrajině a dodávají tam zbraně. Ale ve vzduchu je stále váhavost a ostých z toho, aby tím nebylo Rusko vyprovokováno k nepředloženým činům. Ale takový postoj se míjí účinkem. Protože čím rychleji bude diktátor Putin srážen na kolena, tîm dřív bude na světě klid. V této fázi už nejde ani tak o Ukrajinu, ale o zachování světového řádu, kde by mělo být tvrdým pravidlem, že když si jakÿkoliv autokratický režim něco nebo někoho přivlastní násilím, tak musí být eliminován. A konečně. Položil si v Evropě, ale i v USA vůbec někdo otázku, co bude po válce? Že sliby, jimiž je Ukrajina chlácholena, že bude přijata po jejim ukončení do Evropské unie a možná i do NATO, nemusí být zcela reálné? Vždyť tam v současné době panuje nekontrolovatelná korupce, ale ani státní instituce nejsou v takovém stavu, jaký unie požaduje, vstupuje-li do ní nějaký stát. Realita je v nedohlednu. Zatím však zůstává jen u bojovných projevů, ale v podstatě nikdo nic neví.
Josef Machač