Ne všichni občané Ukrajiny mužského pohlaví, jsou ochotni bránit svoji zem proti ruskému agresorovi. Mnoho z nich si v České republice užívá bezstarostného života, zatímco jejich spoluobčané pokládají na frontách své životy. Co k tomu říct?

Těsně před začátkem druhé světové války odcházelo z tehdejšího Československa mnoho mužů do emigrace, aby se tam zapojili do formujících se vojenských jednotek, jak na západě tak i na výchdě. A dělat to v podstatě nemuseli. Ti, kteří nebyli příliš národnostně orientováni, zůstávali doma, ale ty, které k tomu pohánělo osobní uvědomění a trpký vztek, jenž v nich byl zakořeněn po mnichovské dohodě, která zapříčinila ztrátu českého pohraničí, v těch plál plamínek pomsty vůči agresorovi. Ale tehdejší novopečení bačkoráři, skryti ve svych skrýších ani nedutali. Když totiž Němci okupovali celé české území, tak právě je nechàvaly protektorátní úřady na pokoji, protože zjistily, že se v minulosti neangažovali v politice, a nebylo u nich nebezpečí, že by jim mohli škodit. A tak si užívali života, jakoby se nic nestalo. Hrozilo jim jen to, že je povolají na práci do Německa, což bylo sice velmi nebezpečné, ale ne tak, jakoby se ocitli přímo na frontě. S těmi, kteří odešli do války a přežili ji, to dopadlo tak, že někteří z nich misto toho aby byli po jejim konci oslavováni, dostali se posléze do konfliktu s nastupujícím komunistickým režimem, aby byli v následujících letech buď přímo likvidováni, anebo ztrávili dlouhá leta ve vězení.

Uběhlo mnoho let, a když se nad tím člověk zpětně zamýšlí, tak se ptá sám sebe, jestli i dnes by se našli takoví občané, kteří by šli dobrovolně bránit svou zem v připadě válečného konfliktu, aniž by byli povinně povoláni státem. A že by se to mohlo klidně stát, taková alternativa by mohla být celkem reálná, protože okolni svět je dnes nadmíru nebezpečný. Válka na Ukrajině, jenž je vzdálená jen stovky kilometrů od nás, zrovna tak jako ozbrojený konflikt na Středním vývhodě. Jestlipak by se odhodlali k obraně své vlasti i ti, kteří dnes navenek razí doktrínu národních zájmů a kteří si tím honí politické body? Vzali by samopal do ruky, oblékli by se do plné polní a šli do válečné vřavy? To bychom poznali tehdy, až by k tomu došlo. Ale zatím se nacházíme na území, kde je klid. Ale stát se může cokoliv.

A právě ve jménu našich předků, kteří neúnavmě bojovali za svobodu příštích generací a která byla hrubě pošlapána v dobách komunistické dikratury, měli bychom se zàkonitě pozastavovat nad tím, když si u nás někteří občané Ukrajiny mužského pohlaví, užívají bezstarostného života, aby zatím jejich spoluobčané pokládali na tamních bojištich životy za svoji zem. Můžeme to sice chápat tak, že nikomu se nechce jít dobrovolně do vàlky, ale pokud jsou v sázce výšší cíle, tak musí jít vše stranou. I ve jménu tohoto posvátněho poslání se musí podstoupit vaškerá rizika včetně osobního pohodlí, pokud jde o blaho národa, k němuž takový člověk patří. Kdo ví, jestli si to tito lidé uvědomují. Kdo ví, jestli by byli vůbec schopni podstoupit takovou oběť jako naši předci za druhé světové války. To se už asi nedozvîme, protože jim nevidíme do jejich myslí. Zatím se však zdá, že boj za vlast je pro ně pravděpodobně pasé. Kéž by si to uvědomil i český stát, jenž tyto nové bačkoráře zatím štědře podporuje. Dokdy? To zůstáva ve hvězdách.

Josef Machač