EN
DE
Často se setkáváme s lidmi, kteří si vytyčují různá předsevzetí. Se zarputilou rozhodností tvrdí, že ve svém životě něco převratného vykonají, nebo s něčím přestanou. “Přestávám kouřit.” Přestávám pít alkohol.” Rozkřikují to po všech čertech, aby jejich přísahy každý slyšel, a pak si řekl, že jsou to pašáci. Jakou mají vůli a výdrž. Ale takoví lide moc dlouho své sliby, a právě i ta předsevzetí zpravidla nedodržují. Plíží se večerním šerem, a místo jejích postav jsou vidět jen pohybující se světélka oharků od cigaret, to v případě těch kuřáků. A u těch druhých polepšitelů, kteří předtím, než začali slibovat na sto hříchů, že nebudou požívat už nikdy alkohol, to bývá zpravidla nemlich to samé. Uchylují se do hustých houštim, usazují se zde na utopené lavičky, aby je nikdo neviděl a aby se tam opět naplno oddávali svým vášním. A z hloubí těch hustých porostů je slyšet jen cinkot lahví, a kolemjdouci se poté díví, jaký že opilec se tam asi skrývá. Stejně tak to bývá i v politice. Politici naaslibují svým voličům všechno možné, jen aby se dostali do státních funkcí. Ale postupem času z toho nezbyde zhola nic. Ale pokud zacítí, že volby jsou přede dveřmi, otočí se o sto osmdesát stupňů, a všechno je jinak. Mnohdy jim to však není nic platné, protože pokud voliči zjistí, že selhali, jejich sympatie vůči nim zvadnou.
A potom, jako odstrašující příklady v podobě ultralevičáků a ultrapravičáků, vznáši se nad hlavami občanů hustá povolební mračna. Ale nikdo se nezeptá na to, kdo je tím vlastně vinen, kdo spackal veškerou dosavadní politiku. Nikdo nepřemýšlí nad tím, proč vůbec napadne lidi takovéto skupiny volit. A v Evropě je pro to mnoho příkladů, jak lze zprznit vládnutí, když jsou určité politické síly dlouho u moci, a jenž svými kopanci vlastně těmto sílám nabízejí volné pole působnosti. Oni sami to samozřejmě nepřiznají, a to zejména tehdy, když volby prohrají. Kdo však jejich konání v konečné fázi odnese, jsou právě občané. Ale nejen v Evropě to v politickém kotli vře a bublá.
Ve Spojených státech současný prezident Biden, jenž je i nominantem Demokratické strany na toho prezidenta budouciho, včas nepochopil, že jeho politická kariéra může záhy skončit, a to v té chvíli, když prohrál první předvolební debatu s kandidátem Republikánské strany na prezidentský úřad Donaldem Trumpem. Nic proti stáří, ale politik tohoto kalibru musí mít soudnost, a pokud selže, musí počítat i s tím, že jednou svou kariéru ukončí. Jde tu především o osobní, zodpovědnost vůči vlastní politické straně, ale i voličům. A pokud se vrátíme zpět na evropský kontinent, tak i v Británii selhala Konzervativní strana, jenž byla dlouhá léta u moci. Že se zmítala v různých skandálech, to bylo jen zrnko písku v její vládní politice. Nepragmatickým šetřením ve verejnych rozpočtech, zastavila v této zemi hospodářský růst, čimž se prohlubovaly rozdíly mezi jednotlivými třidami ve společnosti. A co z toho zbylo? Dala tím šanci levici, která v budoucnosti vytáhne z kapes daňovych poplatníků nemalé finanční prostředky. A konečně ve Francii to došlo tak daleko, že nepromyšlená politika současného prezidenta Macrona, uvrhla tuto zem do spárů krajní levice a krajní pravice. Svět se prostě zbláznil. Na jednu stranu to může být i varovánim těm vládám, jejichž predstavitelé se uzavírají do ulity až do té míry, že je přestávají zajimat skutečné problémy občanů. Je tu zdvižený prst, že by mohlo být i hůř, že by se mohlo stát i to, co se stalo jinde.
Prozíravý politik by měl vždy vědět, co a v jake chvíli občanům slibuje. Měl by vědět i to, že jeho neuvážená rozhodnutí by se mohla záhy obrátit proti němu. Nestát na nich stůj co stůj, a zároveň si nechat i komunikativní prostor, aby své činy v pravou dobu přehodnotil, pokud je to v zájmu národa. Takového politika si poté lidé váží. Na náměstích a v hospodách, a všude tam, kde se lidé scházejí a diskutují, pak zni jeden hlas. To je prostě „šoumen.“ Nikdy neřikat nikdy se totiž vyplatí.
Josef Machač
