EN
DE
Není to žádná „hitparáda“, jak se mezi lidmi říká, když se někomu něco zvlášť nedaří. A o čem je řeč? O zahraniční politice Spojených států a zejména o postupu prezidenta Donalda Trumpa vůči Íránu.
Prezident Trump podle mého názoru naprosto selhal. Zahájil vojenskou operaci proti Íránu, ale žádného z cílů, které předtím sliboval, nedosáhl. Režim v Teheránu zůstal u moci, působí sebevědoměji než dříve a Spojeným státům se otevřeně vysmívá. Stejně tak nedokázal ukončit válku na Ukrajině, přestože to opakovaně sliboval. Místo jasné strategie působí dojmem, že neví, jak dál postupovat.
Podobně rozpačitě vyzněl i summit skupiny G7 ve francouzském Évianu. Lídři se sice shodli na dalším zpřísnění sankcí vůči Rusku a na pokračování finanční i vojenské podpory Ukrajině, ale konec války je stále v nedohlednu.
Sedm nejvyspělejších ekonomik světa oznámilo, že chce zvýšit tlak na ruskou válečnou ekonomiku prostřednictvím nových sankcí a zároveň posílit pomoc Ukrajině. Jenže podobná prohlášení slýcháme už několik let. Pomoc měla přijít mnohem dříve a v podstatně větším rozsahu. Mezitím Vladimir Putin pokračuje v útocích a nic nenasvědčuje tomu, že by měl zájem válku ukončit.
Představitelé členských států se sice shodli, že je třeba vytvořit podmínky pro dosažení spravedlivého míru, nikdo však konkrétně nevysvětlil, jak by taková mírová dohoda měla vypadat. Ruský prezident není ochoten ustoupit ze svých požadavků a válku záměrně prodlužuje, aby dosáhl svých cílů. Prezident Trump zatím lavíruje, střídá ostrá slova s ústupky a nikdo pořádně neví, jakou strategii vlastně sleduje. O Íránu to platí dvojnásob.
A tak se situace stále opakuje. Západ přijímá další závazky, vyhlašuje nové sankce a člověk už pomalu ani neví, kolik sankčních balíčků bylo schváleno. Výsledek je přitom rozpačitý. Rusko vystupuje stále sebevědoměji a konec války zůstává v nedohlednu. Opět mnoho slov a minimum konkrétních výsledků.
Účastníci summitu zároveň uvedli, že současná situace vytváří prostor pro další diplomatické kroky. Podle jejich vyjádření k tomu přispěla také dohoda, kterou prezident Donald Trump označuje za úspěch a která má vést k obnovení plného provozu v Hormuzském průlivu, jednom z nejdůležitějších energetických koridorů světa. Zatím však zůstává především u obecných prohlášení.
A jaký je vlastně onen údajný Trumpův úspěch ve vztahu k Íránu? Z mého pohledu jde opět hlavně o velká slova bez odpovídajících výsledků. Nabízí se proto otázka, co lze od íránského teokratického režimu vůbec očekávat. Především snahu protahovat jednání a získávat čas. To, co americký prezident označuje za úspěch, může být ve skutečnosti nebezpečnou hrou s ohněm. Dříve či později mohou íránští ajatolláhové pokračovat v utajeném vývoji jaderných zbraní. A pokud by Spojené státy znovu sáhly k vojenskému řešení, mohou se ocitnout ve stejné patové situaci jako dnes. O to nepochopitelnější jsou úvahy o poskytování dalších finančních prostředků Teheránu. Lze to skutečně označit za úspěch? Podle mého názoru rozhodně ne.
Za jediný skutečně smysluplný výstup summitu lze považovat diskusi o možnosti udělování licencí, které by Ukrajině umožnily rozšířit vlastní výrobu zbraní a vojenské techniky. Takový krok by mohl výrazně posílit schopnost země vyrábět část potřebné výzbroje přímo na svém území. Smysl dává také plánovaná pomoc při zvládnutí zimního období 2026–2027, zejména v oblasti obnovy energetické infrastruktury a zajištění základních služeb pro obyvatelstvo. Zatím jsou to však především sliby. O tom, zda se promění ve skutečné činy, rozhodnou až následující měsíce.
Josef Machač
