EN
DEUž ani nevím, kdy se to všechno stalo. Snad někdy na začátku devadesátejch let. Přesné měsíce si pamatuji jenom matně, ale na to, co se tenkrát odehrálo, nemohu nikdy zapomenout. Byly to ty devadesátky, o kterejch dodnes mluvíme jako o zlatejch letech. Lidé začali svobodně podnikat a svobodně žít. Ale i my, kteří jsme dřív navštěvovali hospůdky, brali si tam s sebou svoje hudební inštrumenty, abychom lidí oblažili svojí muzikou, jsme si uvědomili, že teď, když máme konečně tu svobodu, mohli bychom vycestovat za hranice, a na tý muzice něco vydělat.
A tak jsme se sešli jednoho večera v takový začouzený knajpě, sedli si k zastrčenýmu stolu u otevřenýho okna, abychom tam dali hlavy dohromady. Venku bylo zrovna krásně. Teplej vzduch vanul do naších tváří, a my s přibývajícími pivy spřádali svoje plány. Byly v tu chvíli stále odvážnější.
Stalo se to tenkrát velkou módou jezdit hrát ven. Všichni, kteří tam byli, říkali, že je to zlatej důl. A když se k tomu připočítal tehdejší finanční rozdíl mezi naší, a tamními měnami, lákalo nás to tím víc. Všechno se zdálo jednoduché. Prostě zabalíme nástroje a vyrazíme. Byl tu však jeden závažnej problém. Nikdo z nás neměl auto. Svěsili jsme hlavy a přemýšleli, co s tím uděláme. Bez něj se těžko dostanete tam, kam potřebujete. Basa, kytara a klarinet, to byl satz s kterým jsme hodlali tu uměleckou pouť podniknout. Copak ty dva malý instrumenty, ty se dají vzít do ruky. Ale co basa? Náhle jsme nevěděli co dál. Zdálo se, že naše plány se dokonale zhroutily, a vejdělek, o kterém jsme snili, začínal být v nedohlednu.
Byli jsme nerozlučná parta. Scházeli jsme se v jedné podhorské vesničce, kde nás všichni znali. I když hospod tam bylo pomálu, že by je člověk na prstech spočítal, neexistovala jediná, z který by se neozývala naše muzika. Pouť, a různé tamní slavnosti se bez nás neobešli. Lidé se už vždycky předem ptali, kde budeme hrát, aby to nepromeškali. Ale musíme se také představit. V náporu těch událostí bychom na to málem zapomněli. Naše jména budou totiž provázet celej ten muzikantskej příběh.
Říkali jsme mu Pavlis. Obyčejnej kluk, kterej pocházel s ty malebný podhorský vesničky. Hráč na basu, muzikant tělem a duší. Olin, jenž se tam nakrátko přistěhoval a bydlel v pronajatý chalupě. Chytal zde inspiraci pro své umělecké fotky. Kytarista s báječnou technikou. A nakonec já. Říkali mi Pepi. Hráč na kládu, jak se říká lidově klarinetu. My tři rekové jsme se rozhodli dobýt hudbou země na západ od nás.
Vono se to ták říká: „Když jsi v prdeli, tak tě osvítí duch svátej“. A to se přesně tenkrát stalo. Měli jsme hlavy svěšený a naše naděje byly ty tam, protože auto jsme neměli. A právě ještě v tom májovém, ale možná už letním večeru přišlo to, co nás dokonale vzpružilo.
Hospůdka, kde jsme seděli, hlučela. S přibývající noční hodinou se zcela zaplnila. Cinkaly půllitry a probíralo se tu všechno, co hosté za ten den právě prožili. Byla konečně svoboda, a každý říkal na plnou hubu, co si myslel. Pro nás to ale byl rozhodující okamžik.
Rozletěly se dveře. Do logálu vrazil zvláštní člověk. Rozčepýřená hlava, úsměv od ucha k uchu a ječivej hlas přecházející někdy do písklavé polohy. Zněl celým prostorem jako siréna. Hospodskej Venca právě dotáčel u pultu pivo, a jen ho spatřil, tak si hned povzdechl. „Jéžišmarja Járyn, to zas bude křiku“. Ten se jenom zazubil a zaječel na něj. „Vencooo, natoč mi jednu hladinku a nekecej, mám žízeň jako trám“ Járyn ho vypil na ex a v tu ránu se logál zaplnil jeho řevem. Odkudsi od stolu zazněl hlubokej hlas směrem k němu. „Kurva Járyne, co tady děláš“? Dlouho jsem tě neviděl“. Bylo vidět, že mnoho sympatií k němu nechová, a tak odsekl. „Zrovna, co ty, mám žížu voe“.
Najednou Járyn vyběhl ven, aby se za chvíli vrátil. V ruce držel omlácenou kytaru. Sedl si k nám a začal hrát. Měl ji tak rozladěnou a zpíval tak falešně, že okna řinčela. Seděli jsme potichu a koukali na něj. Když dohrál, dlouze se napil piva a obrátil se k nám. „Co sedíte jak mátohy“?, zaječel. Zvedl jsem se ze židle a šel k němu. „Máme problém kamaráde. Domluvili jsme se, že pojedeme hrát do Německa, ale asi to budem muset odpískat“. „A to proč voe“? Zeptal se poněkud mírným hlasem, na což jsme u něj nebyli zvyklí. „Protože nikdo z nás nemá auto“, přidal se Pavlis. Járyn si sundal kytaru z ramen a do osvětleného, začouzeného prostoru zazářila jeho polovojenská bundo-košile, jak jsme jí říkali. Na chvíli se zamyslel a nervózně si zapálil cigaretu. Znovu se ozval jeho ječák. „Ty voe, tak já vás tam vodvezu. Stejně jsem na statku skončil, a teď nemám do čeho píchnout. Nějaká koruna se mně šikne“. To voe, což vlastně znamenalo vole, opakoval za každou větou, když se rozvášnil.
Slovo dalo slovo, a on nám svatosvatě slíbil, že nás tam odveze. Najednou spatřil u vedlejšího stolu několik holek. Do něj jako když píchne, vzal kytaru, šel k nim a začal se předvádět. Znělo to příšerně, ale jim to nevadilo. A pak hrál až do pozdních nočních hodin. Když zavřeli, Jaryn stále hrál před hospodou. Falešnej ječák se vznášel nad nočním tichém. Měsíc svítil a jeho košatá hlava pózovala v jeho třpytivém svitu. A on stále hrál až do rána. Spadl nám kámen ze srdce, měli jsme odvoz.
Příští den jsme měli začít zkoušet. Bydlel jsem ve městě, které bylo jen pár kilometrů vzdálené od vesnice, kde se měly zkoušky odbývat. Jezdil tam takovej ten vlak, kterému se říkalo logálka, Šel jsem na nádraží mlhavým ránem. Logálka zahoukala, a já jsem do ní vstoupil s klarinetem pod paždí do víru dalších událostí.
Sedl jsem si k oknu. Za ním utíkala malebná podhorská krajina. V místech, kde vlak zpomaloval, se leskly v ranním slunci na listech stromů kapky rosy. Uháněl po horské trati stále dál. Vystoupil jsem na malém nádraží a šel notnou chvíli stále do kopce. Stanul jsem před dřevěnou chalupou, kde bydlel Olin. Před ní se měly zkoušky pod širým nebem odehrávat.
Na našem repertoáru jsme pracovali asi týden. Když jsme se utvrdili, že je hotový, rozhodli jsme se odjet. Byl to zvláštní a pro nás výjimečný okamžik. Nevěděli jsme, jak tam bude naše muzika přijata, i když jsme připravili samé světové fláky, jejichž interpretace byla na úrovni. Ale stát se mohlo cokoli. Přesto jsme se rozhodli do těchto neznámých vod vstoupit.
V den odjezdu byl Járýn naprosto připraven se svým červeným embéčkem. V kufru měl plno proviantu, aby prý ho tam nemusel kupovat za drahé peníze, jak nám vysvětlil. I my jsme se zásobili, ale nebylo toho tolik. Když jsme se ho zeptali, jestli tam ten jeho vehykl vůbec dojede, ještě se na nás rozčílil a zahulákal. „Ty voe, dyť sem vyměnil celej motor. Byl sem zasranej až heůza“. Pokývali jsme hlavami a jen se na sebe usmáli. V tu chvíli vyběhla ze dveří paneláku, před nimiž jeho červenej drak stál a kde bydlel, jeho družka Anka. Obličej měla svraštělej vztekem a ochraptělým hlasem na něj začala křičet. „Kam zas jedeš ty hajzle? Věčně nejseš doma a na rodinu kašleš“. Jen se zazubil jako obvykle a zaječel na ní. „Pol mně prdel“, a chystal se nastoupit do auta. Pojednou nám kolem hlav zasvištěla dlažební kostka. Jinak se ale nic tak strašnýho nestalo.
A tak jsme vyrazili. My tři. Já Pavlis a Olin. Čtvrtý náš řidič Járyn. Měl s sebou i tu svoji otlučenou kytaru. Když jsme mu to rozmlouvali, jen hrdě prohlásil. „Dyť vona se bude hodit.“ Járyn se dokonale jistil. Basu měl připoutanou na střeše svého červeného draka takovými zvláštními gumovými kšandani. Gumi-cuky jim říkal. Když se konečně ujistil, že je všechno na svém místě, nastoupili jsme do auta a odjeli. Slunce stálo už daleko nad obzorem. Opouštěli jsme svoje rodné hory, které za námi mizely jako stín, který se mění v denním světle. Uháněli jsme k hranicím a nevěděli, co nás čeká.
Josef Machač
Pokračování příště.
