EN
DE
V neděli mám už dlouhá léta svůj zvyk: vstávám brzy ráno. Dříve jsem chodíval na procházky se svým psem, a i když ho dnes už nemám, stejně vstávám časně, ať je jakýkoliv den. Pak si jako obvykle zapnu televizi, abych si poslechl nejnovější zprávy. A právě v neděli pravidelně sleduji politické debaty, a tentokrát jsem si vybral Partii na Primě.
A co z toho vzešlo? Nic. Jako by kolem mě prolétl roj bzučících much s nelítostně jedovatými slinami. Opět zazněla kritika směřující k rozvolňování pravidel státního rozpočtu, nechybělo ani tradiční tlachání politiků vládní koalice o sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, jako by v naší zemi neexistovaly důležitější problémy. Zatímco Babišovo hnutí ANO je ve svých vyjádřeních k některým ožehavým vnitropolitickým problémům často zdrženlivé, Okamurovo hnutí SPD lze považovat za nejaktivnější hlásnou troubu současné vlády. Stačí se však podívat do minulosti, abychom se přesvědčili, jak ochotně jeho politici převlékají kabáty.
Vzpomínám si, jak právě SPD kritizovala v minulosti Babišovu vládu za všechno možné. Stejně tak si vybavuji plamenné projevy předsedy Okamury v parlamentu, když rýpal do Fialovy vlády. A nyní se pasuje do role mluvčího současné vládní koalice, navíc za výrazné podpory dalších krajně pravicových stran, které přizval na své volební kandidátky ze strachu, aby se vůbec dostal do Poslanecké sněmovny.
Pak jsem se ale musel škodolibě zasmát — nikoli na účet premiéra Babiše, ale na účet předsedy Okamury. A to ve chvíli, kdy premiér na briefingu vlády oznámil, že kabinet rozhodl o jmenování generála Hlaváče náčelníkem Generálního štábu, a to právě poté, co ministr Zůna pro jeho jmenování na vládě nehlasoval.
Že by to byl závan jarního větříku, který by mohl naznačovat výměnu ministra Zůny za vládního zmocněnce Landovského? V každém případě by to byla čitelná rána pro předsedu Okamuru. A pokud by to premiér skutečně udělal — s čímž by se SPD asi jen těžko vyrovnávala — mohl by to být i signál, že se Andrej Babiš začíná poohlížet po jiné podpoře své vlády v parlamentu. To však asi nelze předpokládat už jen kvůli tomu, jak neustále útočí na opozici. Politika je ale uměním možného i nemožného, a tak uvidíme, co přinese budoucnost.
A když už jsem u těch nedělních a pondělních zvyklostí, často si říkám, že si člověk zvykne na jakýkoliv koloběh. Ráno to začne televizí, pak přijdou starosti všedního dne, ale postupem času si stejně všimnete, že se vám v hlavě honí myšlenky, které jste zaslechli mezi reklamami a komentáři. Třeba ty, v nichž se politici chvástají, jak všechno zachrání, ale potom se ukáže, že nová opatření, která s takovou vervou propagují, stejně za půl roku zmizí v nenávratnu, protože realita se na sliby neptá.
Jenže u mě to chodí trochu jinak. Zatímco z politických debat mě někdy přechází mráz po zádech, přesto člověka nutí vytvořit si vlastní názor. V tom je možná jejich jediná výhoda — přimějí vás porovnávat souvislosti. Zda jejich tón odpovídá tomu, co by člověk očekával od skutečné kompetence. A pak vám hlavou proběhnou i starší vzpomínky na doby, kdy politici tvrdili úplně něco jiného, než co od nich slýcháme dnes.
A tak jsem se už rozhodl: až večer přijdu z práce domů, ještě si to všechno v duchu pořádně promyslím. Nejsem však natolik optimistický, abych věřil, že se něco změní. Až znovu zapnu televizi, stejně zjistím, že se tenhle cyklus vůbec nezměnil. Kdo z těch politiků, kteří tvrdí, že splní cokoliv, bude ochoten nést skutečnou odpovědnost? Dnes už ale vím, že znovu uslyším stejné výmluvy jako v minulosti.
Josef Machač
