Fejeton na neděli: Jedovatý dech starých časů.

Uběhla tak krátká doba, abychom na to zapomněli? Co se stalo s naším národem, že se mu zkalila paměť? Že se to stává později narozeným, kteří si časy minulé už nepamatujî, těm bychom to mohli prominout. Nemůžeme však takový přístup odpustit těm, kteří si je panatují, ale i dnes dokáží vykouzlit ze svych myšlenek názory, nad nimiž nám zůstává rozum stát. Není to přece tak dávno, kdy v naší zemi panovala komunustická totalita, kterou zde násilně nastolil tehdejší Sovètský svaz. Byla to doba temna, kterou si už dnes neumíme vůbec představit. Byla to doba, kdy nás měla v hrsti zrůdná ideologie a kdy jsme marně volali po svobodě. Kdy jsme nemohli svobodně projevovat svoje názory, aniž bychom se nedostali do konfliktu se státnî mocí. A mnoho lidí na to asi zapomnělo, i kdyz neubèhlo tolik let. Zapomenout, znamená zmítat se v neznámu. Mlha v našich myslích znamená to, dát se všanc těm, kteří toho chtějî zneužít ve svûj vlastní prospěch. A kdyby na to přišlo, spojili by se i s nepřáteli našeho národa. Má to však jednu výhodu. Že ti, u nichž by toto nebezpečí hrozilo, v nás tím alespoň pěstují představu o tom, co by se stalo, kdyby se právě oni dostali v naši zemi k moci, což je jen tak mimochodem docela drastická představa. Určitě by nás to opět uvrhlo do náruče noci, jako před lety. Nenî to tak dlouho, abychom ty minulé události neměli v živé paměti.

Nedávno jsme se sešli s kolegou na Václavském námèstí. Protože přijel zpoza našich hranic, kde se dostaly k moci nečitelné a málo progresivní politické reprezentace, které zrovna nedbají na vůli svých voličů. Proto bylo to setkání pro nás oba přímo zralé pro vzájemnou diskuzi. V tom dobrém slova smyslu, musím podotknout. A tak jsme se sešli přímo „u koně.“ Klasika, aby řeč nestála. A aby jsme zašli poté někam na to českě pivko, jak jinak. Šli jsme dolû po Václaváku a vešli do podchdu v jeho středu. V tu chvíli na nás dýchl závan minulosti. Vyprávěl jsem mu, jak jsme tudy utíkali za totality, když jsme se zúčastňovali tenkrát nepovolených demonstrací, tehdejšímu režimu nepohodlné opzice. Kdy nás rozháněli pendreky, a kdy nás zatýkali a perzekvovali za náš politický názor. „Na to náš národ asi už dávno zapomnèl, kanaráde“ řekl jsem mu s ironickým úsměvem, když jsme se na chvíli zastavili. „No podívej se“ pokračoval jsem dál. „Dovedeš si vůbec představit, že by se ti, kteří dnes obhajují Rusko v jeho nesmyslné válce, ocitli v této zemi a psali to, co se tamním úřadům nelíbî? Určitě by to udělali, kdyby tam žili delší dobu, protože takoví šťourové jsou pořád nespokojeni s čímkoliv, na to vem jed.“ Škodolibě se na mě pidíval a z jeho úst se ozvala slova, která se dala očekávat. „No jo, tam by jim dali céres. Pak by už neměli čas sedět u počítače a pouštět do veřejnosti svoje rozumy. V tom Rusku by za svoje nepohodlné názory buď dostali hned kulku do hlavy, nebo šli na desítky let sedět. A proto můžou dèkovat za to. že si tu dnes každý z nás může řict na plnou hubu co chce. Ale oni si to dnes ještě neuvědomují, a tak píši to, co píší.“ „To můžu podepsat“ pronesl jsem souhlasně. Poplácal jsem ho po ramenou a šli jsme dál, až jsme se dostali do spleti malebných uliček.

Zapluli jsme do jedné z tamních hospûdek a slovo dalo slovo. Mluvili jsme o všem, ale i o tom, jak Evropská unie selhala, jak její představitelé prosazující nepromyšlenou zelenou politiku nás uvrhli do energetické krize, jak bývalá kancléřka Merklová a celá unie zavinily nynějšî situaci ve válce na Ukrajině tím, že podlehly zdánlivým úsměvům a smířlivým gestům prezidenta Putina, aniž by si všichni uvědomovali, že chystá zničujîcî válku. Jak se sice západ nakonec semknul, a jak se říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. A tak šlo slovo za slovem, a i to pivko bylo. Ovšem ve vší slušnosti, podotýkám.

Když jsem se vrátil domû, tak jsem o všem, co jsme v hospůdce semleli, dlouho přemýšlel. Divil jsem se tomu, že i za našimi hranicemi se vyskytují proruské nálady. A v tu chvíli jsem si vzpomněl, jak je to u nás. Když se člověk podívá na sociální sítě, najde tam často téměř hysterickou nenávist proti lidem, kteří museli utéct před válkou, a přitom jim nezbylo nic víc, než pár osobních věcí. Kde se v některých našich spoluobčanech bere ta zášť vůči nim? To jsem prostě nemohl pochopit, a zároveň si představoval situaci, kdybychom se do této mizérie dostali i my. Těžko říci, kde je pravda. Buďto jsou natolik ovlivňováni Putinovou propagandou, nebo jsou prostě nespokojeni se svým vlastním životem, a tak jsou naštvaní na celý svět. Co je však na pováženou je to, že tito lidé zveřejňují na sociálních sítích informace, které není možné zcela ověřit a které se přímo shodují s ruskou propagandou. A mají celkem velký ohlas. Co je však nejpodivnější je i to, že se vesměs jedná o ty samé lidi. A znovu otázka. Kdo tyto hlasatele prokremekských názorů pase, a co se za tím skrývá? Možná, že se to už brzy dozvíme.

Otevřel jsem okno a chystal se spát. Z venku ke mně zavanul čerstvý vzduch. V tom okamžiku jsem si uvědomil jednu podstatnou věc. Že žijeme v krásné české vlasti, která ve své historii už mnoho vytrpěla. V novodobých dějinách zažila německou okupaci, ale i tu ruskou v roce 1968. A ze všeho se vykřesala, aby se posléze stala plně demokratickou zemí, v níž už nejsou lidé pronásledováni pro svá politická přesvědčení. A proto nechme na nich samých, ať si vytvoří svůj osobní názor. Ale musíme si též dát pozor i na to, abychom v přílivu informaci dodržovali základní demokratické zásady, čímž bychom mohli dát těmto štváčům podmět ke kritice. Proto je musíme usadit tvrdými a dobře ověřenými argumenty. My Češi jsme přece chytrý a vzdělaný národ, a proto dokážeme včas odhalit ty, kteří se tváří, že za něj bojují, ale ve skutečnosti se dávají do služeb cizáckých struktůr. Na jejich jedovatý dech minulosti musíme včas najít vhodný protijed. Na co bychom však neměli nikdy zapomenout, je minulost. Snažit se ze všech sil o to, aby se její temné dějiny už nikdy nevrátily.

Autoři: Josef Machač a J F Wanka.