Lásku k něčemu nebo k někomu můžeme pociťovat různými způsoby. Když o tom hlouběji přemýšlíme, přijde nám ihned na mysl ta mezi mužem a ženou, ale i naopak. Je to takový ten nejčastější lidský pocit, o kterém se zpívá v písních a píše v literatuře, ale je i notnou inspirací pro básníky, kteří si na ní postavili svou živnost, řečeno s nadsázkou. A ona jako sociální hit, kvůli níž lidé dělají cokoliv, – někdy i přestupují zákon – nám přesto zůstává stále nablízku. Ale my ani necítíme potřebu se jí zbavovat, i když někdy řekneme, že ji už nechceme znát, že je lépe člověku samotnému, a mnohdy ji i sfoukneme jako chmýří z pampelišek. Ale přijde čas, kdy to všechno zbouráme a jsme opět jejími otroky. No tak to k té lidské lásce jako citu. Teď k těm dalším, které člověk chová k nějakému zvířeti, k nějakému povolání, koníčku či zálibě. Z hlediska dějin a času jsou všechny tyto citové, ale i necitové její formy zanedbatelné, protože se odehrají za jeden lidský život. Ale jedna je stálá, a tou je svoboda lidská. Moci projevovat a dělat to, co uznáme za vhodné samozřejmě v mezích zákona. Aby nám do naší pouti v tomto prostoru a čase nikdo nemluvil a nesnažil se nám vnutit svoji vizi o tom, jak máme žít.
Přesně to se v dnešní době a v našem státě už delší dobu děje a někteří z nás si to dokonce pochvalují, i když nevědí, co způsobují příštím generacím, když pro takové postupy zvednou ruku. Že se dávají koupit různými populistickými sliby a dary, které jim současná vládní representace nabízí právě proto, aby se do jejich soukromí mohla nabourat a naučit je tím poslušnosti a loajalitě. A nezpůsobila to jen pandemie, jak si někteří lidé myslí. Je dobré srovnávat. Život před ní, a za ní. Činíme-li to srovnávaní poctivě a nezávisle, tak zjistíme, že už před ní činila dosti zásadní zásahy do základních svobod člověka, akorát jsme si to plně neuvědomovali, protože k tomu přistupovala opatrně. Tu a tam i malá změna v některém zákoně může i do budoucnosti přinést mnoho zlého. Pandemie tyto zásahy ještě prohloubila. A jejich konec se zdá být v nedohlednu, protože nevíme, co bude dál.
Kostrbatým a pro občany nesrozumitelným systémem vládnutí současného vedení státu se láska ke svobodě stala jen pouhým pojmem. Když o ni máme z hlediska svých občanských práv žádat, tak nejsme schopni mluvit jedním hlasem. Nejsme schopni ani toho, abychom se semkli a dali vládě najevo jednou pro vždy a řekli: „Tak dost“. A právě tento rozkol v národě mají na svědomí ti, co vládnou. Vytvářejí kolem sebe různé zastírací manévry, aby od sebe odvrátili pozornost, když něco zkazí. To je jejich taktika, aby nás rozdělili a mohli tím páchat činy, které by občané za normálních okolností odsoudili. Ale tím, že mlží, dosahují toho, že si to občané navenek neuvědomují, ale ne že by se tím nechtěli zabývat, ale prostě nad tím mávnou rukou. A tak si vládní garnitura myslí, že je úspěšná a že lidi opila rohlíkem. Ale aby se tito mocipáni nezmýlili. Český občan není hloupý. Má dobrou paměť a dokáže zasáhnout v pravou chvíli. Ve svobodných volbách, které nám zůstaly a které si nesmíme nechat vzít, i kdyby se dělo cokoli. Musíme si stále připomínat a opakovat to, co je v nás odjakživa, i kdyby nás vzbudili kdykoli. Dík lásko, svobodo naše, zůstaň s námi navěky.
F J Wanka