Každý z nás si na to pamatuje z mládí. Když jsme jako děti něco provedli a nepřiznali se k tomu, vždycky se rodiče nebo ve škole pídili po viníkovi. A my jsme měli staženej zadek z toho, až se na to přijde a jaká bude odplata. Přáli jsme si, aby čas beztrestnosti trval nejméně navždy. Ale pak přišel ten osudnej den, kdy se na to přišlo. A byla to taková chvíle, kdy jsme si mysleli, že všechno vyčpělo a že je po všem. Bohužel nebylo. Přišel trest, ale nic převratného se nestalo. Život šel dál.
Za mnoho let, která od těch dob uběhla, si ledacos člověk srovná v hlavě a uvědomí si, že to co bylo tenkrát dětskou lumpárnou, je dnes zdrojem poučení o tom, jak se chovat dnes. Nečekat na to, až někdo zjistí, že máme na svědomí nějaké selhání, ale jeho nápravu okamžitě řešit. Právě dnes by si to měli uvědomit i ti, kteří rozhodují o osudu naší země. Mohli bychom říci, že takové přirovnání není na místě, ale jaký je rozdíl mezi tím, když v dnešní době právě lidé z vedení státu, kteří by měli jít národu příkladem v situaci, kdy trpí jimi nastolenými pandemickými opatřeními s malými přestávkami už téměř rok, se chovají tak, že je vesele porušují. Popíjejí pivko v hospodách a smlouvají si pokoutné kšefty. To lze pokládat za lumpárnu, ať to někdo omlouvá, jak chce. A občané na ně jen hladově koukají. Oni si cpou kapsy a ostatní lidé jsou doslova v existenčním kolapsu. A to je přece ober-lumpárna, o mnoho větší než ty naše přestupky z dětství. Zatímco my jsme tehdy byli potrestáni, oni se nám smějí do očí a svým trestům se vyhnou, nebo trpí minimálně.
A tak se naplno dostáváme do dnešní reality. Před několika dny neprodloužili poslanci nouzový stav, což se stalo zdrojem různých nechutných tahanic. O tom, že vir na nás útočí stále víc, není pochyb, ale právě proto by k tomu měli představitelé státu přistupovat zodpovědně, ale zároveň i střízlivě. Pomiňme však to, jestli jeho opětné zavedení na žádost hejtmanů bylo ústavní či ne, a zároveň se zamysleme nad tím, jestli současná vláda opravdu postupovala v zájmu všech občanů při tvorbě restrikcí a jejich uplatňování.
Nestrannému člověku by se mohlo zdát, že epidemiologická opatření jsou nutná a že vláda postupuje v souladu se stávající situací. Nicméně je potřeba vzít v potaz, že když stát zakáže lidem svobodně podnikat, musí své počínání finančně kompenzovat, což se v Česku sice děje, ale různá spleť programů svými nastaveními a zejména velkými byrokratickými překážkami, nebudí mnoho důvěry. Na rozdíl od Německa a Rakouska, kde jsou v tomto smyslu o hodně dál. Ale chaos v opatřeních panuje i v okolních zemích. Kamenem úrazu jsou výjimky, které občany na obou stranách hranic matou. Německo to v posledních dnech předvedlo dokonale. Na hranicích s Českem se kvůli zhoršení rozšíření nákazy vrátily z jeho strany policejní kontroly, které mají za následek fronty vozidel a zmatek.
Jak však nevzpomenout na minulý rok, kdy je Česko též uzavřelo, a paní Merklová to ostře kritizovala. I to by měl stát razantně řešit, ale nestalo se tak. Došlo jen ke zdvořilostním kecům, které nic nevyřešily.
Za to všechno utržila od opozice současná vláda trest, jak mnozí tvrdí? Bylo neprodloužení nouzového stavu trestem, nebo jen jistým donucovacím prostředkem k tomu, aby vláda začala racionálně jednat?. Jedna věc z toho však vyplývá zcela jasně. Vláda ztratila většinu v Poslanecké sněmovně, a proto bude potřebovat na svá rozhodnutí hlasy opozice. A pokud z ní odejdou i socialisté, v jejichž straně to nebezpečně vře, bude to velká sranda. Právě teď se bude moci ukázat premiér jako úspěšný manažer, za kterého se sám pokládá.
F J Wanka
.