
Kdeže ty dávné doby jsou, kdy i v níže položených oblastech býval sníh. Dnes už ho najdeme jen na horách, ale někdy se i v nížinách dočkají pěkné sněhové nadílky. Počasí se prostě zbláznilo. Jednou sněží a mrzne, podruhé je teplo jako na jaře. A tak při pohledu z okna na měnící se oblohu, může člověk o bílé pokrývce jen snít. A právě v tom okamžiku začne přemýšlet o tom, co ho v budoucnosti čeká, a co zřejmě i nemine. I já si lámu hlavu nad tím, co bych si měl do toho nového roku vlastně přát, protože nepovzbudivá doba vládne v tom našem státě Českem. Předtím covid, teď vysoká inflace a z toho pramenící drahota. Někdo má vaky plné peněz a druhý si utírá jen hubu. A není to tím, že by tito lidé nebyli pracovití nebo že by neúspěšně podnikali. Mnoho oborů prostě zasáhla nepříznivá ekonomická situace vyvolaná z velké části válkou na Ukrajině.
A jsou to právě ti, kdo nesou na zádech ty přeplněné ruksaky peněz, kteří obchoduji se sortimentem, jenž právě dnes nejvíc zdražuje. A jsou to i ti, kteří mohli podnikat bez problémů v době pandemie. Právě tito výtečníci natahují naše občany na skřipec nejvíc. A oni platí, protože tyto firmy prodávají produkty, bez kterých se lidé neobejdou, a tak je svým způsobem vydírají. Supermarkety, dodavatelé energií, banky a mobilní operátoři si v této době mastí kapsy nejvíc. Stačí zajít do potravinových řetězců, aby člověk pohlédl realitě do očí. Jeden den prodávají zboží za už tak vyšponované ceny, ale druhý den je zvyšují o desítky procent. Ale když se jich někdo zeptá proč to dělají, proč jim nestači obvyklý výdělek, proč musí vydělávat nadstandart, tak furt brečí a říkají, že sami mají málo, protože je energie stojí štangli zlata. A když se skutečně zjistí, že na své produkty opravdu přirážejí nemravné marže, tak se chovají jakoby se nic nestalo. A navíc, kdyby na to přišlo, tak by si vzali od státu ještě dotace. Ten udělal dobře, když takové zlatokopy zdanil. Ba měl jít ještě hlouběji. Ale to už je věc názoru. Současná vláda bude potřebovat opravdu mnoho peněz, aby pomohla těm, kdo to opravdu potřebuji, což ostatně už dnes dělá, ale navíc by měla svá opatření více propagovat tak, aby zatnula tipec populistům a extrémistům, kteří doslova baží po tom, aby ji u občanů očerňovali a aby s toho posléze vytřískali politický kapitál.
Při pohledu z okna na tu podivnou zimu, rodí se i moje představa o tom, co bych si chtěl v třiadvacátém roce přát. Po chvilce přemýšlení mám jasno. Přál bych si, aby se naše zem dostala do normálních kolejí, aby zmizela nenávist mezi lidmi a aby neztratila to nejcennější co má. Těžce vydobytou svobodu.
Josef Machač