Od nás, po naše nejbližší sousedy, až k východním státům, ale i po celé Evropě, se táhne zápach politického klimatu v tamních zemích. Otráven různými občanskými hnutími, která vznikají spontánně jako alternativy ke klasickým politickým stranám, jejichž vůdci jsou většinou bohatí oligarchové nebo aktivisté, kteří mají málo společného s obyčejnými lidmi a kteří vstupují do politiky jen proto, aby prosazovali svoje osobní zájmy. Dokáží vychytávat nedostatky a různé škraloupy ostatních stran, a naplno to voličům naservírují. Lidé unaveni minulými skandálky a skandály těmto samozvaným zástupcům lidu uvěří, protože předpokládají, že všechno změní. Po jejich nástupu k moci však poznávají, že to není pravda a že jejich vládnutí provázejí daleko větší aféry něž v minulisti, a že dochází i k častému omezování základních lidských svobod. Takže se vlastně ukáže, že je vše horší než dřív, a když si to konečně voliči uvědomí, tak je pozdě.
Proč však klasické politické strany pozbývají tak viditelně důvěry občanů? Proč je nejsou schopny přesvědčit o svých poctivých úmyslech? Nabízí se několik důvodů, jenž se proplétají mezi politikou a přirozenými lidskými vlastnostmi. To, co se odehrává v jejich řadách, posloupnost rozhodování v jednotlivých organizacích, zůstává veřejností utajeno. K ní se dostávají až konečná rozhodnutí, podle nichž je hodnotí. Proto u těch subjektů, které postrádají ve svém vnitřku demokratickou a věcnou diskuzi, odkud pocházejí neuvážené nápady, dochází příčinou takového rozhodování k jejich stagnaci a pomalému umírání.
Všechno začíná na těch nejnižších úrovních, odkud by měli být za normálních okolností postupně katapultování nejschopnější a bezúhonní lidé, kteří by stranu bránili proti výpadům z venku. Měli by též mít patřičné charizma, aby dokázali odolávat svým konkurentům v různých mediálních diskuzích, ale hlavně aby byli schopni voličům věrohodně vysvětlit stranické vize. Ve většině případů se tak neděje, protože ve vedoucích funkcích se zuby nehty drží lídé, kteří si myslí, že když tam jsou dlouhá léta, že mají současně i právo na to, aby si své posty udrželi i nadále, což je největší chyba.
Celek tím postrádá pluralitu názorů a členové potom nemají ani snahu něco změnit, protože neregisrují žádné změny, a pak na schůzích zvedají jen mechanický ruce, aby se odtamtud co nejrychleji dostali a nemuseli se tím dál zatěžovat. A vedoucí činitelé si vesele mnou ruce, jak mají svoje podčleny srovnané jako ovce. Když nastane chvíle, a o něco jde, kdy by se měla členská základna semknout, tak se na všechno vykašlou a nejsou ochotni dané věci pomocí. To je však Damoklův meč, který nad stranami visí a dřív nebo později se jim to vymstí. Takovou realitu je možné pozorovat ve všech demokratických zemích.
Můžeme se o tom přesvědčit v Německu, kde musel ustoupit populární bavorský premiér z kandidatury na post kancléře v podzimních parlamentních volbách, i když se těší všeobecně velké popularitě, mazlíčkovi ústředí CDU jen proto, že CSU je menší regionální stranou. A tak jsme vlastně svědky toho, že úlisní lidé, kteří se zavděčují těm správným osobám ve vedeních stran, vítězí. Pro tuto dobu snad, ale pro jejich budoucnost nikoli.
J F Wanka, Salzburg