Vzpomínám si na jednu příhodu z poloviny sedmdesátých let. Byl jsem tehdy takovým mladíkem ještě školou povinným. Byl tehdy první máj, jak se říká lásky čas, a naše zem prodělávala léta normalizace. Slavilo se tenkrát cokoli. To, co jen trochu smrdělo pochybnými úspěchy tehdejší komunistické moci u nás, ale i v zemích, jenž byly v područí zrůdné sovětské nadvlády. Oslavoval se masový vrach Lenin, Stalin, a všichni ti geázlové, co přišli po nich.
Ve městě, v němž jsem žil, byl ten první láskou čas ověnčený den, přímou propagací režimu. Lidé tam přišli mnohdy jen proto, aby nevyčnívali z davu. Mnozí se báli, aby jim vzali děti na školu, mnozí možná z přesvědčení, a někteří místní opilci slavili svátek u stánků s pivem. To jim tehdejší pohlaváři ještě povolili, protože razili teorii, že když si dají nějaký ten alkohol, tak se nebudou zajímat o politiku. Demonstrace se vším všudy.
Bylo tenkrát dobrým zvykem, že po projevech představitelů Národního výboru, promluvil i sovětský důstojník, který byl u nás prý dočasně. Tlachal stejné nesmysly, jako ti před ním. O tom, jaký jsme bratrský národ, a kýho čerta ještě. Mnozí lidé si odplyvli, ale jen tak v nitru své duše. Na víc neměli.
A přešla léta. Po té naší sametové revoluci jsem se tomu smál. Nebyl jsem sám. Ale s příchodem dalšího darebáka jménem Putin, mně zjihly rysy na tváři. Najednou jsem zacítil nebezpečí, jenž nám bude hrozit. A ono se to vyplnilo.
A všechno ve mně zesílilo ještě víc, po jeho pátečním projevu a anexi ukkrajinských území k Rusku. Lenin už tu není, Stalin taktéž ne, další jejich následovníci už také opustili náš svět. A přichází další darebák, hrozící světu jadernými zbraněmi, pokud se nenaplní jeho vůle. To si nikdo z těch minulých darebáků nedovolil.
Josef Machač