Ruský diktátor Putin zavraždil svého kritika a představitele opozice Alexeje Navalného. Jak se mají demokratické země bránit proti rozpínavosti autokratických režimů? Jedinou obranou je zvyšování finančních prostředků na zbrojení, aby je odradily od agrese proti jiným státům. Nad tímto tématem se zamýšlíme v komentáři Zabít legendy.

Autokratické režimy to tak dělají. Nejdříve se jejich představitelé v na oko demokratických volbách dostávají postupně k moci, a když ji získají, tak odrovnají veškerou opozici. Zvlášť její vůdčí osobnosti jim jsou trnem v oku, protože se u národa obvykle stanou legendami. A proto takového člověka většinou zlikvidují. I když poté tvrdí, že v tom nemají prsty, okolní svět je stejně přesvědčen, že to udělali právě oni. Stejným způsobem se dostal k moci i diktátor Putin. A stejně tak odrovnal svého letitého kritika a představitele opozice Alexeje Navalného, kterého ve vykonstruovaných procesech poslal na Sibiř. Tak dlouho ho tam týral v nekřesťanských podmínkách, až ho zabil.

A to všechno se odehrává v době, kdy se americký kongres hádá o finanční prostředky na podporu Ukrajiny. Uvědomují si vůbec tamní zákonodárci, co mohou způsobit? Že tím jeho členové z republikánskěho tábora naslouchajíc našeptávání bývalého prezidenta Trumpa, mohou pozvednout sebevědomí ruského diktátora, a přičinit se neposkytnutim financí o zvrat ve válce na Ukrajině ve prospěch Ruska? Má to jinak charizmatický Trump v hlavě vůbec v pořádku, že ve svých plamenných předvolebních projevech chválí Putina? Asi už zapomněl na svého předchůdce z Republikánské strany bývalěho prezidenta Ronalda Regana, který se nemalou mírou zasloužil o pád bývalého Sovětského svazu. A teď je jeho nástupce z téže strany nakloněn Rusku, jehož režim je neméně zločinný jako ten předchozí. Dá se to vůbec omluvit tím, že říká v té předvolební vřavě svým voličům to, co chtějí slyšet? Ale jak se říká slova plynou, ale člověk nikdy neví co se opravdu stane, pokud by pan Trump zvítězil v nadcházejících prezidentských volbách. Možná by své výroky zmírnil, a moźná by na ně úplně zapomněl. Ale pokud se v současné době tak chová, tak nás zákonitě napadne, že je tam něco v nepořádku. Musí přece s určitostí vědět, co je ruský prezident zač.

Ale vraťme se v čase o 86 let zpět. V té době byl německý diktátor Hitler na vrcholu své moci, a pomalu si začínal přivlastňovat území okolních států. Celé generace našeho národa si vryly do paměti ten osudný rok 1938, kdy bylo západními mocnostmi prodáno Hitlerovi české pohraničí, bývalé Sudety, kde žily před válkou přes tři milióny sudetských Němců. I on tehdy tvrdil, že anexí tohoto území chce bránit práva německy mluvících občanů. Přesně to, co právě dnes tvrdí Putin, akorát s tím rozdílem, že on prý svou útočnou válkou brání práva rusky mluvících občanů na Ukrajině. Mnichovská dohoda, která byla uzavřena mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu a která byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově, a jenž měla zažehnat válečný konflikt v Evropě, stala se poté vstupní branou do nejničivější války 20 století. Budiž nám pro všechny věky varováním slova tehdejšího britského ministerského předsedy Chamberlaina: „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi – Československu – hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod“. Věděl tenkrát Chamberlain, který německěho diktátora navštívil celkem třikrát, aby s ním jednal o míru, s jakým gangsterem má to dočinění? Věděl to určitě, ale přece jenom doufal, že mu jeho plány výjdou a že určité ústupky budou Hitlerovi stačit.

Uplynulo spousty let a dnes v podstatě řešíme stejný problém jako tenkrát. Naše civilizace je opět ohrožována autokratickými státy, které baží po územích svých sousedů a které si je hodlají přivlastnit silou. A pokud se jim to dovolí, budou chtít stále víc, budou ještě větším nebezpečím než tomu je dnes. A jak se proti tomu můžeme bránit? Dávat stále větší investice do obrany, abychom tyto lumpy odstrašili. Za každou drzost jim musíme uštědřít ránu, z které se jen tak hned nevzpamatují.

Autokratické režimy nesnášejí legendy. V podobě lidí, ale i v podobě příběhů. Diktátoři dobře vědí, že je sice nezničí, ale že terorem mohou oslabit jejich poselství. A my, kteří žijeme v civilizovaných demokratických státech, musíme udělat všechno pro to, abychom je občanům diktátorských států stále připomínali, aby nepodléhali skepsi, protože bezmocnost je největším spojencem diktátorů. Už nikdy nesmíme opakovat chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti. To mějme stále na paměti.

Josef Machač