
To, co se stalo na Slovensku není tragédie, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale spíše ponaučení pro nás v Česku, jak by se zde mohly dostat některé politické síly po příštích parlamentních volbách k moci. A už tu jsou náznaky toho, že se snaží současná česká opozice kopírovat Ficův a Pellegriniho předvolební marketing, který provázelo strašení s jakousi hrozící válkou. Ale ač si někteří politici myslí o slovenské předvolební kampani cokoliv, převažuje poselství Slováků, že si prostě přáli v premiérském křesle Roberta Fica, a v tom prezidentském Petera Pellegriniho. A tím to bohužel končí. Jen komunikace s českým sousedem, se zřejmě poněkud ztíží. Jedni budou naštváni, a ti druzí spokojeni. Robertu Ficovi se jeho šíření strachu vyplatilo, což od něj převzal i Pelleigrini, a tak otázka, jestli bude mít nového slovenského prezidenta pevně na vodítku jako svého osobního psika, to vše zůstává otázkou budoucnosti. Na přání slovenských voličů tam teď mají oba moc pevně v rukou. A jak se bude nový prezident chovat? Možná, že bude pokorně podepisovat všechny kontroverzní zákony, které Fico prosadí. Možná, že bude podporovat i reorganizaci rozhlasu a televize ve prospěch vlády. A možná, že se bude i snažit v souvislosti se svymi pravomocemi zasahovat do Ústavního soudu, aby znemožnil opozici připadné ústavní stížnosti. Když si člověk představí, jak Fico pózoval u hrobu komunisty Husáka, tak mu leze husí kůže po zádech. Pěkné vyhlídky to jsou pro nemalou čast slovenských občanů, jen co je pravda.

Pro Evropu to velká nesnáz vlastně ani není, protože Slováků je jak do mariáše, i když si někteří z nich myslí, že jejich zem je středem Vesmíru. Ale jsou tu náznaky toho, jak se může jednota států v Evropské unii lehce roztříštit, protože Slovensko bude nepochybně následovat Orbánovo Maďarsko. Ale jsou tu i nebezpečné inspirace pro politické reprezentace evropských států, jenž se v nových volbách dostanou k moci. V tom případě to bude muster k tomu, jak vyždímat natlakem z Evropské komise finanční prostředky. A to v té situaci, když se bude zrovna hlasovat o záležitostech, které takovým politikům zrovna nevoní, aby je cíleně vetovali. Navenek se zatváří jako proevropští, ale na území svých států uspokojí své občany argumentem, že jednají právě v jejich zájmu. Sednou si prostě svými zadky na více židlích. Tady Ficův, a potažmo i Pellegriniho příklad, může být nepříjemnou komplikací pro celou unii.

Nemalým překvapením pro okolní svět je i to, že slovenští občané, kteří tuto levicovou kliku zvolili, asi už zapomněli na brutální vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně gaunery, kteří byli údajně spojeni z tehdejší Ficovou vládou, a kvůli čemuž musel tehdy současný slovenský premiér odstoupit. Ale zároveň je třeba také konstatovat, že nemalý podíl na tom, co se ve slovenské politice stalo, mají i minulé vlády, jenž přišly po Ficově odchodu. I současný slovenský prezident, jenž se tenkrát od Fica trhnul, a stal se posléze premiérem, rozčeřil tamní politickou hladinu svým přístupem ke skutečným potřebám národa, protože nedokázal řešit skutečně problémy v tamní společnosti. Tím se poté občané upnuli k nové Matovičově vládě, jenž však svým chaotickým jednáním a různými skandály voliče přesvědčila, že právě vláda Směru byla pro Slovensko tím nejlepším řešením. A tak když to vezmeme kolem a kolem, a přičteme-li k tomu předvolební marketing Směru, tak musíme uznat, že Ficův návrat do premiérského křesla byl provázen mnoha okolnostmí, které se v současné době zúročily. Proto můžeme jen spekulovat, zdali se nový prezident Pellegrini opravdu stane pouhým Ficovým psíkem na krátkém či dlouhém vodítku, který bude cupitat kolem něj a ponese mu tašku. Inu, nechme se překvapit.
Josef Machač