Není nad ranní procházku. Člověk se trochu odpoutá od všedních starostí a vyrazí čerstvý do nového dne. Přes víkend je to však trochu jiné. Je volno, takže toto tvrzení platí dvojnásob, protože si může přispat. A tak jsem v neděli ráno vyrazil jako obvykle na procházku se svým psem. Bylo takové, no chladné raníčko, s kterým v září musíme počírat, ať je přes den teplo jakékoli. Obešel jsem s ním dvakrát blok a chystal se domů. A nevím, co se to se mnou stalo, ale po celý ten čas mně proudily hlavou takové zvláštní myšlenky, že jsem se až divil. Útržky obrázků z minulosti. Vzpomněl jsem si na svoji babičku. Byla to tak hodná ženská, že toho až někteří zneužívali. Před očima se mně objevila jedna scéna z dětství, a nahlas jsem se zasmál. Ale abych nevypadal jako tichej blázen, tak jsem s tím hned přestal, protože kolemjdoucí člověk se na mě udiveně podíval.
Jednou k nám přijeli příbuzní a představovali nám nového člena rodiny. Nebylo to právě narozené dítě, ale právě čerstvý manžel jedné mé příbuzné, jenž pocházel z Moravy. No, byl to takovej rozesmátej sympaťák a hned se k babce měl. Vedl takové řeči, že na svůj věk dobře vypadá, a kdesi cosi. Ji to tak dojalo, až ji vyhrkly slzy do očí a s brekem pronesla: „No jo Moraváci, to jsou upřímný lidi. Dej jim Pánbůh zdravíčka.“ Pohladila onoho mladíka po rameni, a tím to skončilo. Ponořen do těch myšlenek jsem ani nezaregistroval, že jsme u domovních dveří. Ale štěkot psího kamaráda zněl tak, až jsem málem ohluchl, protože takové extempore dělal každý den, když jsme k ním došli.
Dorazil jsem domů a měl dobrou náladu. Ranní procházka mi prospěla, a tak nebyl důvod pro to, abych si ji kazil. A právě v tu druhou zářijovou neděli, asi dvě hodiny poté, co jsem podnikl ozdravnou procedůru s hafíkem, se to rapidně změnilo. Stalo se to právě v tu chvíli, kdy jsem zapnul televizi. Ve chvíli, kdy na Primě běžela Partie. Zveřejnili tam zářijový volební model, v němž by snad měli mít babišovci jedenatřicet procent, což mně zkazilo náladu úplně. Právě se tam sešli k dvoustranné debatě Vondráček (ANO) a Farský (Piráti/Stan). Jeden odněkud z Moravy a druhý odněkud od Reichenbergu, tedy Český Liberce. Oba dva pánové si čas od času skákali do řeči, ale vedl bodrý Moravan Vondráček. A právě on začal svého soka poučovat o slušnosti, že prý takové chování, tedy skákání do řeči, je neslušné. Upřímně jsem se zasmál. Že právě jeden z burešovců o něm mluví, když jeho šéf se chová při takových debatách jako utržený z řetězu.
A zrovna v tu chvíli jsem si uvědomil jednu strašnou věc. Proč právě člen hnutí ANO káže našemu národu, ale i politikům, jak by se ten nebo onen měl chovat, když to na veřejnosti neumí ani jeho předseda Babiš? Při mediálních debatách skáče lidem do řeči, hýří nevhodnými výrazy, prostě si myslí, že když má peníze, že každý bude skákat tak, jak on píská. Ale ani on, ale ani lidé kolem něj, nemají právo poučovat ostatní o tom, co mají a nemají dělat. Tak ať si na takové moresy nechá zajít chuť i pan Vondráček, upřímný to Moravan, jehož „přívětivou“ tváří by se nechala zmást i moje hodná babička, kdyby žila. Jistě by ho poklepala po rameni a řekla: „Dej Ti Pánbíček štěstí chlapče.“
Josef Machač