EN
DEKdyž někdo na někoho křičí, je to známka toho, že se s ním něco děje. Že ho někdo někdy urazil, a on mu to chce vrátil zpět, i když je srozuměn s tím, že to bude trvat dlouho, než to oné osobě vrátí i s úroky. Ale ouha, bude to trvat dlouho, předlouho. A tak mu nezbude nic jiného než křík. A ten, kdo se zrovna namane, na toho ryčí. Obličej se mu dostane do zlověstné grimasy a v tu chvíli si myslí, že když se vyřve, tak bude mít klid. Merná to touhy snaha. Na chvíli mu to pomůže, ale v noci nemúže spát, myslí na všechno, co za ten den vykřičel, a když ráno vstane, tak ten křik v něm zesílí. A je to ještě horší.
A ejhle. To ráno raníčko, kdy zrovna výšlo sluníčko, by ho mělo innspirovat k tomu, aby na všechno zapomněl. Ale ono to nejde. Ten křik v jeho nitru je stále silnější. A zas vzpomene na ty darebáky, kteří mu upřeli to, na čem lpěl. A zas cítí potřebu se vyřvat, zahlaholit to do vsech stran. Je to v něm, ale nemůže dát navenek najevo, že ho to sžírá.
A potom se setká s člověkem, který je naprosto klidný, jeho tvář nenese známky nějaké zášti, dívá se na něj smířlivým pohledem, aniž by vyhledával konflikty. To ho vyprovokuje k ještě většímu řvaní. A to je právě ten moment, kdy by měl takový člověk navštívit lékaře pro nervové choroby. Psychiatra.
Josef Machač
