Záruka nesvobody

Když přidáme k nějakému slovu příponu „ne“, znamená to zápor. Když ji přidáme ke slovu svoboda, znamená to, že chceme vyjádřit situaci, kdy je člověk omezen ve svých právech, na která má podle ústavy v demokratické zemi právo. Příliš spisovné to sice není, ale budiž.

Končí snad pandemie. Objevuje se stále méně nakažených a život se dostává pomalu do normálních kolejí. Nouzový stav skončil, ale premiér a jeho vláda ještě stále drží v drápech některá nařízení, která honí přes Ministerstvo zdravotnictví (dále jen MZ). Není to jen MZ, které se topí v byrokracii a nesmyslech, ale přidává se k němu i Ministerstvo školství (dále jen MŠ), které vydává neméně zmatečné pokyny. Choďte do školy, ale dobrovolně. Co je to za nesmysl? Normální by bylo začít v září a konání přijímacích zkoušek přeložit na jeho začátek. Co by se stalo? Nic. To by udělal normálně přemýšlející člověk.

Že se nic ve vedení státu neobejde bez souhlasu Babiše, to dávno víme, že ponechává ve funkci neschopné ministry, kteří jsou jeho loutkami, to také víme, ale že se poté od jejich jednání začne odvracet, i když on jako předseda vlády nese za všechno hlavní odpovědnost, to je divné. Když se ho někdy zeptají na rozhodnutí jednotlivého ministerstva, omezí se na krátké prohlášení v tom smyslu, že je to kompetence jednotlivého ministra.

Protiklady v doznívajících opatřeních, to je podivný nádech několika posledních dnů. Vnitřní prostory restaurací jsou stále zavřené, ale v hromadné dopravě se tlačí jeden na druhého. O kolik peněz připravil premiér lidi v pohostinství, ale i hotely a jiné instituce s tím související, i když nemusel, to je tragédie. Až se otevřou vnitřky, stejně nebudou moci fungovat naplno. Opět nechali všechno na majitelích. Lidé tam mají sedět v rouškách, pokud nebudou něco konzumovat. Mezi rodinnými příslušníky budou prý povolené tváře bez roušek. A ještě k tomu dvoumetrové vzdálenosti mezi vzájemně si cizími lidmi. Kdo ví, jak to bude doopravdy.

Všichni o tom víme, a přesto velké množství našich spoluobčanů stále volí jeho hnutí. Opoziční strany jen tlachají a nic nedělají. A když právě něco vymyslí, nedokážou to prodat, nedokáží svoje zboží udat s patřičným ziskem. Už vládnou téměř druhé volební období a utahují nám opasky svobody stále víc. Lidé slyší na jeho populistické dárky a dávají mu stále své hlasy. Budou-li tak činit dál, zaručí sobě a svým potomkům nesvobodu pro náš národ.

Josef Machač