České zdravotnictví není zrovna v dobrém stavu. Reformy jsou nezbytné. Zůstane jenom u řečí, a nebo se skutečně něco stane? K tomuto tématu čtěte komentář Stávkuj, a je to!

Neblahý to pohled na české zdravotnictví. Je to šílené. Kdo si vymůže své požadavky nátlakem, ten vyhrává. Středulový odbory neuspěly, školské odbory jsou asi v jednání. Ale zatím i ty jsou v mínusu. Ale světe div se. To doktoři jsou jiní střelci. Ti si zřejmě vystávkují až 15 000 Kč k platu. Nic proti tomu. Ale jak k tomu příjde obyčejný občan, který bojuje stále s inflací a vysokými cenami potravin? Je to fér od zdravotníků, aby si takto vymáhali své požadavky na současné vládě, když si musí zákonitě uvědomovat, že státní rozpočet je v presu? A když ještě na to jdou tak tvrďácky?

„Pokud nechtějí mít lékaře a zdravotní sestry a pokud chtějí nemocnici zavřít, tak ať to nevyplatí,“ pronesl údajně prezident ČLK (České lěkařské komory) Milan Kubek. Jakéže to jsou metody? Vždyť své kolegy v podstatě vyzívá, aby lékařskou péči neposkytovali, pokud jim nebude vyhověno. Co to je? Jak taková slova může vůbec proněst člověk, který je vázán Hippokratovou přísahou o zàkladních etických principech lěkařského povolàní? Zřejmě ho to nechává chladnym, ale nazajímá ho ani osud našeho státu. A to v době, kdy současná vláda podniká všechno možné, aby se veřejné finance nedostávaly do příliš vysokého dluhu. Ale jak je vidno, tak ani to zdravotníky nezajímá. Kopou do vlády a vzkazují nekompromisně, ať platí. A když ne, tak zapnou znovu červenou sirénu.

Naproti tomu se musíme tež ptát, zda-li je zdravotnictví v naší zemi dostatečně financováno. I když jsou do něj vkládany nemalé finanční prostředky, tak se zdá, že to stàle nestačí. Ale i navzdory těmto finančním injekcím, se potýká nemálo nemocnic s velkými finančními potížemi, a navíc některé z nich figurují v korupčních skandálech, do nichž jsou zapleteni zejména představitelé jejich vedení. Ale zdravotníci v pozicích zaměstnanců jsou nakonec až na posledním místě. Slouží nekonečné množství hodin, a jejich finanční ohodnocení neni zrovna valné. Ale je pravda i to, že za současný stav mohou všechny politické reprezentace, které tu v minulisti vládly. Vždycky započaly určité reformy, ale vzápětí je ukončily, a pak si je přehazovaly jako horkou bramboru se svými nástupci. Ale všechno to neznamená, že by zaměstnanci ve zdravotnictví neměli projevit svou spoluzodpovědnost k státnímu dluhu, který je potřeba umořovat. Stejně tak jako řadoví občané. Vždyť někteři z nich nedosáhnou ani části lékařské gáže

Ale pro současnou vládu by mělo být toto lumpačení některých odborových bandů varovným precedensem. Že opět najednou přijdou ti, kteří mají vliv na chod státu, bez nichž se jeho administrativa neobejde a kteří se budou dožavodat podobných ústupků, jakých jsme svědky v případě lékařů, ale i dalších odborářů. A že se takové požadavky budou dál stupňovat, to lze předpokládat. Aby to potom nedopadlo tak, že se staneme rukojmí odborů všeho druhu. Aby se potom nazakořenila revoluční myšlenka, že ten, kdo dupne na stát okovanou botou, tak dostane to, co chce. Prostě. Stávkuj, a je to!

Josef Machač