Kdyby unie jednala od začátku s Ruskem daleko tvrději, nemusela jeho imperiální politika eskalovat do takové míry, jako je tomu dnes. Čtěte komentář na týden od J F Wanky Resty Evropy.

To se Evropě opravdu  vyplatilo, když si v minulosti její představitelé potřásali přátelsky ruce s ruským prezidentem Putinem. A ten se jím po straně vysmíval a připravoval se na válku proti Ukrajině, kterou už v podstatě rozpoutal anexí Krymu. Západní politici jen sklopili hlavy a žili v naději, že se s tím spokojí a že bude klid. Ale stal se pravý opak. Válka na Ukrajině se rozrostla do ještě větších rozměrů než si kdo vůbec představoval. A teď se západním zemím opět veřejně vysmívá, že sankce, které na jeho zem uvalily, nefungují. Chlubí se i tím, že Rusko přešlo na válečnou ekonomiku a že ve válce hodlá dál pokračovat. A tak si nad tím evropští politici lámou hlavy, jak by ruskému despotovi vypálili rybník.

Ale kořeny této situace tkví v nedávné minulosti. Máme ještě v živé paměti doby, kdy evropští politici jezdili za Putinem do Moskvy, a ten projevy smířlivosti odměňoval vyhošťováním diplomatů některých evropských států. A on, rozený lhář, jim přikyvoval, když mluvili o evropské soudržnosti, a v hloubí jeho mysli se shromážďovalo jen opovržení a imperialistické choutky zmocnit se cizích území. Postupem času však vedoucí činitelé Evropské unie jeho úmysly odhalili, ale bylo už pozdě. Unii je možné poté přičíst k dobru, že se sjednotila a že zní dodnes z Bruselu celkem jednohlasně názor, že Ukrajina nesmí s Ruskem válku prohrát. Tedy až na jednotlivé státy, jejichž představitelé svými projevy ruskému diktátorovi čile pochlebují.

Donedávna to byl jen maďarský premiér Orbán, ale po vítězství Směru Roberta Fica na Slovensku se k němu přidal i slovenský předseda vlády. Jeho kontroverzní projevy v mnohém předčí výroky maďarského premiéra. Byli tu i jiní, kteří se nechovali sice tak razantně, protože si mysleli, že se s Putinen dohoidnou po dobrém, ale všechna jednání byla marná. A tak i francouzský prezident Macron si s ním občas zatelefonoval. Když však zjistil, že je to zbytečné, tak se jeho postoj k Rusku poněkud změnil. Ale Macron je člověk mnoha tváří, a nikdo neví, jak se zachová v budoucnosti. Dnes by chtěl vystupovat jako vedoucí politik unie, protože zjistil, že německý kancléř Scholz je pro takové postavení málo charizmatický. I když dnes prý vyzval spojence Ukrajiny, aby nebyli zbabělci tváří v tvář silám, které se staly nezastavitelnými a které každým dnem rozšiřují hrozbu, přece jenom nám pořád leží v paměti jeho návštěvy v Kremlu a telefonáty s ruským despotou. A možná, kdo ví, se to někdy i zopakuje, když mu bude nastalá situace hrát do noty.

Ale přes všechna tvrzení bruselských politických představitelů, že Evropa je jednotná víc než kdy jindy a že její započatá cesta je správná, přesto přese všechno jsou členské státy Evropské unie názorově rozdělené, a proto mnohá klíčová rozhodnutí vznikají po dlouhých a obtížných jednáních. A tady se ukazuje i to, což lze pokládat za velkou chybu minulosti, že kdyby unie jednala od začátku s Ruskem daleko tvrději, nemusela jeho imperiální politika eskalovat do takové míry, jako je tomu dnes. Ale nejen v těchto otázkách má unie nemalé resty. Jako Damoklův meč nad ní visí rozsáhlé reformy, jenž by jí vetkly původně myšlený řad, ale vzkřísily i myšlenku, pro niž byla zpočátku založena. Pro volný pohyb osob a zboží, ale i pocit pro každého jejího občana, že žije ve svobodné a demokratické Evropě, která je tu pro blaho svých občanů.

 F J Wanka, Mnichov