Jaké změny se odehrají po evropských volbách? Znění se vedení unie a přijdou konečně změny, které by uspořádaly její strukturu? To ukáže čas.

Velké výzvy

Nekonečné sliby a odvážná předsevzetí. Tak lze asi definovat chování politiků před evropskými volbami. A občané se nejen při těchto volbách ptájí sami sebe, jestli jsou sliby těch, kteří se ucházejí o jejich přízeň, opravdu reálné. Ale zároveň s tím si uvědomují, že těmto lidem by mohlo jít spíše o teplá místa v politice, kterà jsou i nadstandartně honorovaná, než o zájmy svých voličů. Je ovsem pravdou i to, že když je čas klidu, kdy nehrozí žádné volby, že lidé, které občané zvolí, si poté na své chlebodárce ani nevzpomenou. Že když mají svá místa v politice v kapse, tak se pohodlně usadí do svých kanceláří, a spokojeně si tam medí. A v těch evropských volbách se nejedná o světlou výjimku, protože se o jejich práci veřejnost dozví zpravidla jen málo. A co vytvářejí za hodnotý? Občas něco v europarlamentu řeknou, ale protože na delší proslovy tam neni čas kvůli velkému množství poslanců, pokládají občané jejich působení – i když možná někdy neprávem – za činnost nečinnost. Ale kde je, a mělo by také být jejich důležité pole působnosti? Tím jsou zákulisní jednáni se svými evropskými partnery, aby od nich získali podporu pro návrhy, které každý jeden poslanec za určitou zem předkládá. Tam se teprve ukáže, jak jsou schopni, co pro svoji zem dokáží vyjednat. Teprve tam se ukáže, jak jsou pracovití.

A teď bychom se mohli zákonitě zeptat, co konkrétně každý poslanec pro svojí zem může vyjednat. Je všeobecně známé, že poslanci bývalých východních zemí, v nichž vládli v minulosti komunistické režimy, to mají v europarlamentu dost těžké. Čelí totiž rozdílnym názorům, jak ve frakcích, kam jsou po zvolení zařazeni, tak i většímu hlasovacimu potenciálu západoevropských zemí. Každá z nich si totiž brání svoje politické a hospodářské zájmy, ale jejich východní sousedé jsou mnohdy ve svých jednotných názorech nesoudržní, protože když se mezi nimi vytvoří koalice, tak se v jejich zemích po volbách změní politické vedení, které má opačný názor na to, co prosazovalo to vedení minulé, takže jsou poté evropští poslanci nabádáni takovou vládou, aby se jejich jednání přibližovalo oficiální vládní vizi. Ale všichni včetně dosavadního vedení Evropské unie si neuvědomuji, že Evropu čekají v budoucnu obsáhlé reformy. Jak v samotné existenci unie, ta i v tom, jakým způsobem by měla být politický uspořádána. Její vedoucí představitelé to sice připouštějí, ale zatím to jsou jenom prázdná slova. Taková předsevzetí výcházela z jejich úst už v minulosti, ale málo toho se dostalo na povrch zemský. A co je nejhorší? Že mnohdy stupidní nařízení a nesmyslné směrnice, proudí z jejich mozků stále dál. A dá se předpokládat, že ani volby do Evropského parlamentu na tom moc nezmění. To, co svrbí tento systěm naoko nezávislých států, toho se asi nedočkáne v blízké budoucnosti. Kéž by tomu bylo jinak.

Josef Machač