EN
DE
Není tomu tak dlouho, co americký prezident Donald Trump prohlásil, že by se Kanada měla stát 51. státem USA. Toto prohlášení vyvolalo mezi demokratickými státy vesměs negativní reakce, a to právě v té době, kdy začala americká administrativa vyjednávat s Ruskem o míru na Ukrajině. Političtí analytici si pokládali otázku, jestli svá slova myslel americký prezident opravdu vážně, anebo chtěl naladit na svoji strunu ruského prezidenta Putina a dostat ho k jednacímu stolu. Opravdu se zdá, že Donald Trump vycítil imperiální choutky ruského prezidenta a že to byla strategie, s niž ho chtěl v jednání o ukrajinské válce navnadit a přimět ho k jistým ústupkům. Jestli tomu tak opravdu bylo, to nevíme, protože americkému prezidentovi do hlavy nevidíme. Ale pokud tomu tak opravdu bylo, tak se to nepovedlo, protože Putin si z Trumpa stále dělá srandu a pokračuje ještě razantněji ve válce. Málem by se snad na slova amerického prezidenta o Kanadě zapomnělo, kdyby je neoživil britský král Karel III, který přijel před časem do Kanady na státní návštěvu a který ji při té příležitosti ve svém projevu označil jako rozvíjející se stát, jenž může do budoucnosti mnohého dosáhnout. Když jeho projev člověk pozorně poslouchal, muselo ho zákonitě napadnout, že jeho slova by se dala pokládat za jakousi reakcí právě na prohlášení amerického prezidenta o připojení Kanady k USA. A že britský král Kanadu navštívil není náhoda, protože tato země je i v dnešní době součástí britské koruny. Podívejme se tedy podrobněji na to, jaká je historie tohoto spojení.
Kanada se stala součástí Britské koruny po Pařížském míru v roce 1763, kdy Francie postoupila většinu svých kolonií v Severní Americe (včetně Nové Francie, dnešní Kanady) Británii po sedmileté válce. Politická situace se tím po mírových rozhovorech rapidně změnila. Ale plnou autonomii a statut dominia získala Kanada mnohem později, a to 1. července 1867, kdy královna Viktorie podepsala zákon o Britské Severní Americe (British North America Act). Tento akt sjednotil provincie Ontario, Québec, Nové Skotsko a Nový Brunšvik do Kanadského dominia.
I když byla Kanada od roku 1867 dominiem s velkou mírou samosprávy, plnou suverenitu i v zahraniční politice získala až Westminsterským statutem v roce 1931. Definitivní právní potvrzení nezávislosti a úplné zrušení posledních formálních vazeb s Británií přišlo až s přijetím zákona o Kanadě (Canada Act) v roce 1982, který zároveň přenesl pravomoc měnit kanadskou ústavu z britského parlamentu na ten kanadský.
Kanada je dodnes konstituční monarchií a hlavou státu je britský panovník, kterého v Kanadě zastupuje generální guvernér. Nedávné parlamentní volby v Kanadě vynesly do premiérského křesla Marka Carneyho z Liberální strany, který na zahájení 45. kanadského parlamentu pozval Karla III, aby pronesl projev, o němž jsme mluvili. Trůnní projev, jako akt, jenž měl symbolicky potvrdit kanadskou suverenitu.
Ale slova se mluví a voda teče, jak se říká. A tak zůstává otázkou, jestli bude americký prezident ještě někdy hovořit o připojení Kanady ke Spojeným státům. Těžko říct, protože teď má jiné starosti. V současné době ho totiž plně zaměstnává konflikt na Blízkém východě, a tak jeho výkřiky zřejmě na čas utichly. Ale u amerického prezidenta musíme počítat se vším. Pokud to však bude pokládat za strategicky výhodné, určitě se do toho znovu pustí. Bude to však jen další reality show v jeho stylu.
J. F. Wanka
Omlouváme se našim čtenářům, že jsme po delší dobu nepublikovali nové články. Zavinily to technické a organizační problémy. Teď však budou články uveřejňovány v obvyklých časových termínech.
