EN
DE
Raný středověk by asi nebyl tím pravým místem, kde by člověk chtěl žít. Rozlehlé hvozdy, řídké osídlení, stezky mezi hradišti a vesnicemi, ozbrojenci putující na dlouhé vzdálenosti a neustálé nebezpečí přepadení. A to nebylo všechno. Téměř žádná hygiena způsobovala šíření infekčních nemocí, s nimiž si tehdejší ranhojiči nevěděli rady, a úmrtnost proto byla vysoká. Zkrátka nic moc. Člověku z toho může běhat mráz po zádech. V takové době žil a vládl kníže Václav, jehož násilnou smrt si každoročně připomínáme 28. září. Kdybychom mohli cestovat časem, možná bychom potkali samotného knížete, jak loví ve staroboleslavských lesích. A na vlastní kůži bychom pocítili, že lesy nebyly jen nebezpečnou divočinou, ale také běžnou součástí knížecího prostoru a hospodářství.
Informací z té doby máme poměrně málo a podívat se tam osobně nemůžeme, protože cestování časem zatím existuje jen ve sci-fi. Ponořme se proto do 10. století a projděme Václavův život. Nevydáme se však cestami náboženských legend, ale cestou reality, alespoň té, která je nám dnes známá z archeologických nálezů a písemných pramenů. Zkusme na chvíli odložit svatozář nad jeho hlavou a podívat se na knížete, který se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína nedaleko Kladna, nebo v Praze. Historikové se dodnes přou, kde přesně, což je pro postavu, o níž toho spolehlivě víme překvapivě málo, docela výmluvné.Václav byl synem knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry, dcery pohanského polabského knížete. Jeho babička Ludmila, později rovněž svatořečená, ho vychovávala v křesťanské víře a naučila ho číst, což bylo v desátém století mezi panovníky spíše vzácností než samozřejmostí. Právě Ludmila se ostatně stala první obětí rodinných sporů o moc: nechala ji uškrtit vlastní snacha Drahomíra, patrně z obavy, že Ludmila získává na vnuka i na dvoře příliš velký vliv. Přemyslovci tak měli k vraždění blízko ještě předtím, než přišel na řadu Václav sám.
Na knížecí stolec usedl Václav kolem roku 921, když zemřel jeho otec Vratislav, pravděpodobně padlý v boji s Maďary. Bylo mu tehdy asi třináct nebo čtrnáct let, a zpočátku proto vládla jako regentka jeho matka Drahomíra, žena, která si s křesťanskou vzdělaností svého syna příliš nerozuměla a raději se opírala o starší pohanské elity. Až po několika letech, když Václav dospěl, převzal vládu sám, zřejmě i s podporou části šlechty. Drahomíru poslal do vyhnanství, i když se s ní později smířil.
Jakým vládcem Václav byl? Rozhodně ne oním změkčilým modlitebníkem, jak bývá dnes často líčen. Musel čelit tlaku saského krále Jindřicha Ptáčníka, který v roce 929 vytáhl s vojskem k Praze. Václav se rozhodl nebojovat do vyčerpání a raději s Jindřichem uzavřel mír výměnou za placení tributu. Historikové dnes toto gesto oceňují jako projev chytrého, byť nepříjemného politického pragmatismu. Zachránil tím zemi před drancováním, i když za cenu pokoření. Podobně udržoval vztahy s Bavorskem a snažil se, aby Čechy byly respektovaným, byť menším hráčem na mapě raně středověké Evropy.
Václav také intenzivně podporoval šíření křesťanství. Nechal postavit rotundu svatého Víta na Pražském hradě, předchůdkyni dnešní katedrály, a snažil se prosadit církevní strukturu nezávislou na bavorském vlivu. Tím se dostával do sporu s částí staré družiny, která lpěla na pohanských zvycích a válečnické cti, i s vlastním bratrem Boleslavem, jehož ambice byly, jak se ukázalo, přinejmenším tak velké, jak malá byla jeho trpělivost.
Osudný den nastal 28. září, patrně roku 935 (starší datování uvádělo rok 929, dnes historikové častěji preferují ten pozdější). Václav přijel do Boleslavi na oslavu svátku patronů tamního kostela, pozván svým bratrem. Ráno cestou na mši ho u dveří kostela napadli Boleslavovi muži a sám Boleslav mu zasadil smrtelnou ránu mečem. Motivem byla nejspíš směs mocenského soupeření, odlišné politické orientace a možná i osobní řevnivosti, která pod povrchem bratrského vztahu dlouho doutnala.
Boleslav se pak stal knížetem. Právě on později Čechy skutečně sjednotil a rozšířil jejich území, ovšem za cenu, že se do dějin zapsal s přízviskem Ukrutný. A možná právě proto z Václava časem udělal světce: mrtvý bratr jako mučedník byl politicky užitečnější než živý konkurent. Tak začal příběh, který v průběhu staletí přerostl z rodinné tragédie v základní kámen české státní identity, příběh knížete, jenž raději platil tribut, než aby posílal poddané na jistou smrt. Paradoxem je, že si ho dnes pamatujeme jako válečníka s mečem v ruce na koni.
A tak až příště půjdete kolem sochy na Václavském náměstí, zkuste se knížeti podívat do očí. Možná v nich neuvidíte svatozář, ale jen unavený pohled muže, který už tisíc let čeká, až ho konečně necháme na pokoji, nebo aspoň dovolíme, aby byl tím, kým skutečně byl, a ne tím, kým ho potřebujeme mít.
Redakce
