Fejeton na víkend: „Hrdinové“

Hrdina. Je to takové bodré slovo. Už ta resonance. Když ho člověk vysloví, vyvolává v něm pocit, že je něco v nepořádku. Opravdoví hrdinové, když vykonají nějaký výjimečný čin, tak mlčí, a když se jich na to někdo zeptá, tak řeknou, že to, co vykonali, pokládají za samozřejmost. Někoho zachrání před smrtí, něco převratného vymyslí (i když se pojmenování pro takový čin často nepoužívá), ale obecně jde vždycky o něco neobvyklého. V minulosti to byl termín, který s oblibou používala komunistická diktatura. Na tribunách tehdy řečnili lidé ověšeni vyznamenáními za cokoliv, ale museli být loajální režimu, aby cejch hrdiny dostali. Ti opravdoví váleční a odbojoví, kteří se mu vzepřeli, byli vymazání z povrchu zemského. Komunistický hrdina byl šlechtic, který byl uznáván a mohl si dovolit všelicos.

Hrdina byl ideologický pojem totalitního režimu a měl ukázat jeho semknutost. Pryč s pochybovači, pryč s lidmi, které nelze demagogicky ovlivnit. K těmto účelům patřila i kulturní fronta. Továrna na režimní herce, básníky, spisovatele a jiné umělecké obory, kteří sice sami důvěru v režim neměli, ale ze strachu, aby mohli působit ve svých oborech, se mu podřídili. A právě dnes se pokládají tito lidé za největší hrdiny a ukazují se v komerčním sajrajtu. Jejím pravým opakem byla ta disidentská, jejíž členy nemohl režim ani cítit a házel jim soustavně klacky pod nohy a psychicky je týral. To bylo tehdejší rozdělení kultury na režimní hrdiny a psance. V nové době se už více než třicet let po revoluci tyto dva bloky spojily v jeden celek, ale mnohdy se názorově rozcházejí.

Jako z čistého nebe přilétl blesk v podobě pandemie a na kulturní svět se snesla největší tragédie, kterou kdy zažila. Dodnes ještě zcela nefunguje a rozvolňování je velmi pomalé, k čemuž zajisté přispěla velkou měrou chaotická vládní opatření. Potom se nemůžeme divit ani tomu, že někteří vládní politici si vzali systém zmírňování restrikcí na svá bedra a chtějí s tím zalepit velkou nedůvěru občanů vůdčí jejich stranám. Ti, kteří to nejvíc potřebují, jsou socialisté, kteří mají na ministerstvu kultury svého ministra Zaorálka a jimž hrozí v nadcházejících volbách výsledek, jenž by je mohl vyřadit ze Sněmovny.

Není velkým překvapením, že plamenný řečník na parlamentní půdě se chytne role zachránce kulturní obce, aby si tím nahnal politické body a aby se pasoval do pozice hrdiny, který by měl být otcem všech odvětví kultury. Proto nevzal nabízený post ministra zahraničí, poněvadž by se tam mohl vzhledem k současné zahraničněpolitické situaci dostat do nějakého průseru, a zřejmě by se tam neměla možnost v takové míře prosadit i jeho prořízlá huba. Na kultuře muže svoje plány nerušeně spřádat v tom smyslu, aby se vědělo, že právě on na vládě prosazuje její návrat do normálních kolejí. Možná, že někteří v jejím lůnu ho vyslyší a hodí jeho straně do urny hlas. Ale vzhledem k tomu, že lidé v ní působící melou dnes z posledních sil a Babišovu vládu proklínají, to sice není pravděpodobné, ale za sázku ministr nic nedá.

Zaorálek je totiž velkým obhájcem současné vlády víc než kdo jiný z jeho strany, i když v minulosti tomu tak vždy nebylo. Před svým vstupem do ministerského křesla byl víceméně zdrženlivý. Můžeme se tak právem domnívat, že do pozice jejího zastánce se dostal pravě kvůli získanému postu. Teď působí jako ministr hrdina, který zachraňuje kulturu a snaží se z toho vytřískat patřičný politický kapitál. Byla to však právě vláda, ve které sedí, jenž kulturnímu světu v naší zemi v době pandemie nejvíc ublížila. Tak uvidíme, jestli se mu to hrdinství vyplatí.

J F Wanka