Derby, které se změnilo v ostudu. Titul v oblaku dýmu a světlic

Nejsem žádný velký fotbalový fanoušek, ale přesto se na fotbal někdy rád podívám. Vždycky jsem si myslel, že ti praví fanoušci mají tuto hru rádi proto, že se u ní pobaví. Že jsou někdy trochu napnutí a mnohdy i trochu naštvaní, když si na ni vsadí a nic nevyhrají. Připouštím, že potom se mohou emoce rapidně zvýšit, protože peníze jsou peníze a nikdo o ně nepřichází rád. Ale když někdy slyším, jak se chlapi v hospodě hádají o fotbalové výsledky, pomalu přestávám věřit tomu, že je pro ně tento sport zdrojem zábavy a napětí. Místo toho často slýchávám projevy nenávisti, a to zejména tehdy, když se potkají fanoušci rozdílných fotbalových klubů. Má být ve sportu nenávist jen proto, že ten či onen klub prohraje nebo že se někomu na něm něco nelíbí? Určitě ne. A pokud někdo zavedené meze překročí — ať už je to hráč, divák nebo klub jako celek — musí být exemplárně potrestán.

A tak se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Praha zažila další derby, které českému fotbalu rozhodně dobrou reklamu neudělalo. Zápas, jenž měl být oslavou fotbalu, emocí a sportovní rivality, se během několika minut proměnil v obraz, za který se český fotbal bude opět omlouvat celé Evropě. A možná ještě dlouho vysvětlovat, že „to nejsou všichni fanoušci“. Jenže svět už dávno nerozlišuje mezi několika desítkami agresivních ultras a klubem samotným. Vidí jen chaos, světlice, útěk hráčů do šaten a strach v očích těch, kteří přišli hrát fotbal.

Slavia vedla nad Spartou 3:2. Do konce zbývaly jen minuty. Tribuny hučely, emoce pracovaly na plné obrátky a titul byl na dosah. Jenže právě v okamžiku, kdy se měl Eden nadechnout k oslavám, přišla chvíle, která možná vstoupí do historie českého fotbalu více než samotný výsledek derby. Na hřiště vtrhli fanoušci. Někteří se světlicemi, jiní s jediným cílem — dostat se k hráčům soupeře. Fotbal se zastavil. Rozhodčí přerušil utkání, hráči Sparty utíkali do kabin a stadion připomínal spíše scénu z pouličních nepokojů než sportovní arénu. V zemi, která se ráda chlubí moderními stadiony a evropskou úrovní ligy, působily fotografie z Edenu jako návrat o dvacet let zpátky.

Nejhorší na celé věci přitom není jen samotné přerušení zápasu. Nejhorší je pocit, že část fanoušků už dávno nevnímá fotbal jako sport, ale jako bitevní pole, kde je soupeř nepřítel a pravidla neplatí. Když brankář soupeře popisuje, že mu někdo chrstl obsah kelímku do očí a další mu vyhrožovali přímo na hřišti, není to „vyhecované derby“. Je to selhání. Selhání pořadatelů, bezpečnostních opatření i fanouškovské kultury.

A teď přichází to nejabsurdnější. Slavia, která byla jen pár minut od mistrovských oslav, může kvůli vlastnímu kotli čelit kontumaci, pokutě nebo dokonce bodovému odpočtu. Titul, který si tým vybojoval na hřišti, může ohrozit skupina lidí, která se paradoxně považuje za jeho nejvěrnější podporovatele. Fotbal občas píše ironické příběhy, ale tenhle má obzvlášť hořkou příchuť. Možná je načase přestat ultras omlouvat větami o emocích a atmosféře. Ano, derby bez vášně by bylo jen obyčejným ligovým zápasem. Jenže mezi choreografií v kotli a útokem na hráče existuje hranice, která musí být nepřekročitelná. Ve chvíli, kdy fanoušek přeskočí plot a běží po trávníku směrem k soupeři, už není fanouškem. Stává se problémem.

Český fotbal teď stojí před další zkouškou. Pokud tresty zůstanou pouze symbolické a všechno vyšumí do ztracena, vyšle liga jasný vzkaz: i tohle je vlastně ještě přijatelné. Jenže není. Protože derby má bolet poražené výsledkem, ne strachem o zdraví. A tak místo oslav titulu zůstává po pražském derby hlavně pach pyrotechniky, ostuda před Evropou a nepříjemná otázka: komu vlastně fotbal dnes patří?

A právě ve chvíli, kdy si tuto otázku položíme, nám hlavou prolétne myšlenka — i když víme, že politika do sportu nepatří — že nemalou roli v českém fotbalu hraje až přílišný nacionalismus. Nemám na mysli přirozené národní uvědomění, při němž sportovní fanoušci vyzdvihují vítězství svého státu. Mám na mysli politický nacionalismus, který v posledních letech bují nejen u nás, ale i v celé Evropě. A v některých případech roztahuje své pazoury právě do fotbalu. Ať už jsou však tyto tendence jakékoli a ať se někteří lidé chtějí zviditelnit svým neurvalým chováním na fotbalových stadionech, stále je více těch, kteří fotbal berou opravdu jako zdroj zábavy a napětí. A právě jim český fotbal patří.

WAF