Právě před chvílí jsme obdrželi report z Londýna od J. F. Wanky pod názvem Londýnské večery. Zabývá se v něm výzvami íránských ajatoláhů íráncům žijícím v Anglii, aby se obětovali pro vlast. Tato výzva může znamenat i to, aby tam podnikali teroristické útoky. Z Wankova fejetonu jasně vyplývá, že atomová bomba v rukách šílených náboženských fanatiků by byla nebezpečím pro celý svět.

Večer v Londýně bývá obvykle klidný. Mlžný opar se snáší na Temži, světla lamp se odrážejí v mokrém asfaltu a město si po celodenním shonu na chvíli oddychne. Jenže někdy se i v téhle zdánlivé poklidnosti objeví zpráva, která působí jako studená sprcha – a připomene, že svět za hranicemi ostrovního klidu zůstává neklidný, nejednoznačný a občas až znepokojivě absurdní. Jedna taková zpráva dorazila tento týden. Íránský velvyslanec v Londýně byl předvolán na ministerstvo zahraničí. Důvod? Příspěvky na sociálních sítích, které by leckdo považoval spíš za špatně pochopenou poezii než za oficiální komunikaci diplomatické mise. Jenže tentokrát nešlo o metafory pro metafory samotné. Šlo o výzvy – výzvy k oběti, k loajalitě, k něčemu, co se v moderní Evropě už dávno nenosí: k položení života za vlast. A tak se v digitálním prostoru, konkrétně na Telegramu, objevila slova, která jako by vypadla z jiného století. Výzva Íráncům žijícím ve Spojeném království, aby se přihlásili do kampaně „Obětování života pro vlast“. A nejen to – aby se přihlásili i jejich potomci, „děti“, jak stojí v textu. Slova o cti, o velikosti země, o zlatých stránkách historie. A na závěr poetický verš, který má dodat celé výzvě punc kulturní hloubky: připomínka slavné Šáhname, eposu, který je pro íránskou identitu tím, čím je pro Evropu třeba Homér.

Jenže právě tady začíná ten zvláštní rozpor. Poezie, která měla kdysi oslavovat hrdinství a identitu národa, se ocitá v roli nástroje moderní politické komunikace. A ne ledajaké – komunikace, která zní v kontextu londýnských ulic téměř surrealisticky. V zemi, kde se loajalita projevuje spíš placením daní než ochotou padnout na bitevním poli, působí podobná slova jako ozvěna dávno zapomenutého světa.

Britské ministerstvo zahraničí reagovalo ostře. Označilo komentáře za „nepřijatelné a pobuřující“. A není divu. V době, kdy se Evropa snaží balancovat mezi svobodou projevu a bezpečností, mezi otevřeností a obezřetností, působí výzvy k sebeobětování jako něco, co překračuje nejen diplomatickou etiketu, ale i základní hranice zdravého rozumu.

Celá situace ale odhaluje ještě něco hlubšího. Jak snadno se dnes mohou staré symboly a texty přetavit do nových významů. Jak rychle se může poezie stát propagandou. A jak tenká je hranice mezi kulturní identitou a politickým nástrojem. Je to zároveň připomínka, že diaspora – lidé žijící daleko od své původní vlasti – často zůstává v hledáčku těch, kdo chtějí udržovat vliv i za hranicemi. Identita se totiž nedá zabalit do kufru a odložit na letišti. Cestuje s člověkem, proměňuje se, někdy sílí, jindy slábne. A právě na tuhle citlivou strunu podobné výzvy hrají.

Otázkou zůstává, jak na to reagovat. Přísně? Ironicky? Nebo s jistou dávkou evropského nadhledu, který dokáže rozeznat rozdíl mezi patosem a realitou? Možná od každého trochu. Každopádně, když se večer znovu snese na Londýn a světla lamp se rozsvítí, zůstane po téhle epizodě zvláštní pachuť. Ne snad strachu, ale spíš nepochopení. Jak je možné, že ve 21. století, v srdci jedné z nejstabilnějších demokracií světa, někdo stále mluví jazykem obětí a bitev, jako by se historie nikdy neposunula dál. Možná je odpověď jednodušší, než se zdá. Historie se totiž neposouvá rovnoměrně. Zatímco někde už dávno řeší, jak zlepšit kvalitu života, jinde se stále bojuje o samotný smysl existence. A někdy se tyto dva světy střetnou – třeba právě na obrazovce telefonu, v několika řádcích na Telegramu. A tehdy si člověk uvědomí, že i obyčejný večer může skrývat příběhy, které mají blíž k eposu než k realitě. Jen s tím rozdílem, že tentokrát bychom možná dali přednost tomu, aby zůstaly jen na stránkách knih.

Redakce