EN
DE
Když vstoupíte do politiky, tak musíte snést ledacos. Lidé vás zvolí do nějaké funkce, a když s odstupem času nejste podle jejich představ, dávají vám různá hanlivá jména, ale často vás i urážejí. V evropských zemích na to jsou politici víceméně zvyklí, a proto takové situace většinou neřeší. Jinak to chodí ve Spojených státech. Tam se politici vzájemně napadají daleko ostřeji. V dobách klidu se to odehrává ještě v přiměřených mezích, ale když se emoce mezi nimi zvýší, a to se děje zejména před volbami, tak na sebe útočí více než kdy jindy. V letošních amerických prezidentských volbách tomu není jinak. Ale my na chvíli opustíme tamní boj a podíváme se do struktor a dějin voleb v USA.
Den, kdy Američané chodí k volbám, se koná vždy v úterý po prvním listopadu. Mnoho z nich však odevzdává svůj hlas už dřív. Letos této možnosti využilo více než 50 milionů voličů. Převážná většina států umožňuje lidem volit ve volebních místnostech, ale některé z nich nabízejí i hlasování poštou. V tom případě je jim doručen hlasovací lístek, který pak pošlou před uplynutím lhůty zpět. Když však voliči vyplní svůj hlasovací lístek, nehlasují ještě pro volbu prezidenta. Reálně však volí státní voliče, kteří prezidenta teprve zvolí. Pro nás Evropany to vypadá téměř zmateně, a proto se na to pojďme podívat poněkud podrobněji.
I když o vítězi amerických voleb rozhodují hlasy veřejnosti, přesto se jedná o hlasování nepřímé. Ve své podstatě se nakonec hlasy stejně sečtou, ale samotný výsledek je o trochu komplikovanější. Ve skutečnosti se jedná o soupeření mezi jednotlivými státy. Je stanoveno 538 volebních hlasů, které jsou rozdělovány mezi státy a které jim jsou přidělovány podle počtu obyvatel. Aniž by se uplatňovalo přímé hlasování, udělují se všechny hlasy kandidátovi, který nakonec získávà hlas jednotlivého státu. Ten pak potřebuje 270 volebních hlasů, aby byl pokládán za silného kandidáta na svoji budoucí funkci.
Tento volební systém vznikl v 18 století, a zároveň byl zakotven do ústavy. Jeho zakladatelům šlo tehdy o to, aby byl jimi navržený postup volby prezidenta spravedlivý i pro příští generace, a tak zde vznikl kompromis mezi přímým a nepřímým lidovým hlasováním. Kolegium voličů nakonec zvítězilo a používá se dodnes. Hlavním cílem celého systému bylo znemožnit lidnatějším státům a regionům ovládnout volby, čímž se současně zajistilo lidem žijícím v menších státech rovné hlasovací právo. Volební sbor pak dodnes funguje takovým způsobem, že volební kolegium, které je jeho přímou součástí, získává své voliče a hlasy podle křesel v Kongresu. Volíči potom volí tyto voliče vázané na konkrétního kandidáta.
Ukažme si to na jednom příkladu, a to třeba na Floridě. Ta má v systému 30 volebních hlasů z 538, a pokud tam kandidát zvítězí v lidovém hlasování i s nepatrným rozdílem, tak získává v konečné fázi všech 30 volebních hlasů. Pak mu stačí dalších 240 volebních hlasů k jeho zvolení. Státy, které mají tendenci volit určitého kandidáta se obvykle nazývají swing státy, a proto jim kandidáti věnují daleko větší pozornost než těm ostatním. Vítězství v nich mnohdy zaručuje prezidentskému kandidátovi i vítězství v celých volbách.
A jak by to dopadlo, kdyby volby skončily remízou, tedy žádný kandidát by nazískal potřebných 270 hlasů? Nikdy se to sice nestalo, ale i tak na to našel americký volební systém řešení. V tomto případě by prezidenta zvolila Sněmovna reprezentantů, jedna ze dvou komor Kongresu USA.
Když se nad tím hlouběji zamyslíme, tak si pokládáme otázku, proč někteří lidé říkají, že si z Ameriky bereme až přílišný příklad a dáváme ji všude za vzor. Inu proč ne. Tak propracovaný demokratický systém, který tam panuje celé věky, nemají nikde jinde na světě.
J F Wanka, Salzburg
