EN
DE
Máš vztek, máš blbou náladu? Schovej mobil sto metru pod zem. Vztek je jako zachmuřené nebe, s něhož se každou chvíli spustí prudký déšť, zazní hrom, a všechno kolem se zahalí do chmurných myšlenek. Když se rozhodneš, že budeš tlumit vztek ve své oblíbené hospůdce, zapomeň mobil doma, schovej ho do nejtajnějších prostor svého bytu. Měj vždy na paměti, že vztek je popření vlastní osobnosti. Smíchaný s alkoholem a nebo s nějakým nízkým splynem může nadělat takovou paseku, že se z ní budeš těžko dostávat a ještě si uděláš ostudu. Ztratíš přízeň kolegů, rozejdeš se se svou milovanou ženou, a svět se ti obrátí naruby. Nic nepomůže, že se potom kaješ, že doma sedíš v křesle, že si sám sobě říkáš co jsi to vůbec provedl. A nelze to vzít zpět. Že bys smazal data pozpátku? Nemožné. Jak by sis v té chvíli přál, aby se všechno, co se stalo, nenávratně vynulovalo. Už nepomůže nic.
A vztek v politice, to je to nejhorší, co může být. U politiků zvlášť, protože ti si mnohdy posílají možná takové esemesky, že bychom si z nich, kdybychom je viděli, museli opravdu toho panáka dát, abychom to přetrpěli. Ti mazání lišáci to ututlají, ale ti, které bychom mohli považovat za politické amatéry to sunou hlásnými troubami přímo do médií. Jak je to nízké a směšné, když se potom kvůli jejich blbosti schází sněmovna, která stojí daňové poplatníky miliony korun denně. Ale mám pro ně jednu dobrou radu. Pokud to chcete ututlat, posílejte takové roští mezi desátou a dvanáctou hodinou dopoledne, když se novináři chystají k obědu, protože po dobrém obídku se chce člověku většinou hodit šlofíka a nic nedělat. Ale pokud z toho chcete opravdu udělat mediální šou, posílejte si svoje vzájemně vejšplechty v odpoledních hodinách. V tomto čase je každý v plné síle a snaží se stíhat co se dá. Ale pokud si chcete zadělat na průser, neposílejte je po deváté hodině večer. V tom případě každý řekne, že jste se ve svém oblíbeném baru sdělali pod obraz boží, což vám příští den přinese nemalé potíže. A zase ten prokletej vztek. Čert ho vem.
Ale ještě svojí ságu nekončím. Vztek je jako neřízená střela s plochou dráhou letu – jakmile ji odpálíte, už ji nikdo nevrátí do sila. A v dnešní době, kdy má každý v kapse chytré zařízení, je ta katastrofa vzdálená jen na jedno kliknutí palcem.
Představte si tu situaci: Sedíte v koutě své oblíbené knajpy, v žilách vám koluje směs nespravedlnosti světa a třetího panáka tuzemáku. Svět se zdá být nespravedlivý a vaše milovaná žena příliš kritická. V tu chvíli se mobil v kapse rozsvítí jako oko Sauronovo. Máte pocit, že musíte světu sdělit svou Pravdu. Tenhle digitální výron vzteku je jako tetování na obličeji – v tu chvíli se vám to zdá jako skvělý nápad, ale ráno při pohledu do zrcadla (a do odeslaných zpráv) zjistíte, že jste si právě podepsali společenskou popravu. Data se nemažou. Server nezapomíná. A vaše důstojnost právě odtekla potrubím spolu se zbytkem včerejšího večera.
Zatímco běžný smrtelník po takovém výstupu měsíc nevychází z domu, u politiků je to jiná káva. Tam se ten náš drahý vztek mění v národní sport. A co s tím? Vztek je přirozený, ale v kombinaci s dotykovým displejem je smrtící. Pokud cítíte, že se vztek blíží, hoďte mašinu rovnou do krabice od bot a tu zabetonujte ve sklepě, což je další možnost jak předejít tornádu. Zatímco vztek za pár hodin vyprchá, screenshot vaší blbosti bude na internetu strašit i vaše vnoučata. A žádné opětovné pokání v křesle vám nepomůže smazat to, co jste v záchvatu spravedlivého hněvu vyťukali do éteru. A rada na závěr: Chcete-li si zachovat tvář, přátele i ústavní funkci, držte se pravidla: Nejdřív vychladnout, potom odeslat. Nebo raději neodesílat vůbec nic a jít se raději pořádně vyspat.
Josef Machač
