EN
DE
Známe my ještě nějaký jiný svět, než je ten náš? Můžeme vůbec připustit existenci nějakého jiného prostoru, který je někde kolem nás? No, jsou to takové zajímavé otázky k zamyšlení. Přesto však ještě o jedné realitě mimo tu náši nelze pochybovat. Akorát o ní nic nevíme, protože se jedná o svět špionáže a politických intrik.
Co se týče toho jednotlivého politizování v malém, tam toho není moc k přemýšlení. Rozepře mezi jednotlivými uskupeními v demokratických státech, kde se překřikuje vládnoucí garnitura s opozicí, do takové reality ještě můžeme pohlédnout tváří v tvář, protože o ní máme dost informací z médií. Horší je odhadovat to, co se děje mezi silnými hráči mezinárodní politiky. A tady existuje ona druhá dimenze, která se nachází v tytéž realitě, v níž momentálně žijeme, ale kde se jedná o nás bez nás. A tak to lze formulovat i v případě zvyšujícího se napětí na Ukrajině.
Chceme-li tuto situaci plně chápat, musíme se přesenout v čase do dob, kdy zkrachoval tehdejší bolševický Sovětský svaz, aby se poté jeho pohrobek Rusko postupně vrátilo opět k totalitě. A to dnes ohrožuje demokracii ve světě zrovnatak, jak to dřív činili v minulosti sověti. Proto je potřeba dát současnému ruskému totalitnímu režimu patřičně najevo, že by se měl chovat jako ostatní civilizované státy. Nesmí se to však činit takovým způsobem, že dostane jen mírný záhlavek, ale musí se to provést s patřičnou razancí, aby tu byla záruka, že se o agresi vůči jiným státům už nikdy nepokusí.
Ale Rusko není samo, kde stále přetrvává autokraticky režim. Zbylý tu další státy. Některé jsou theokratické, v některých drží moc armáda, ale v některých je ještě upevňována moc na základech zcestné demagogie největšího zločinece našich dějin, flákače a fantasty Karla Marxe, pod jejíž vlajkou zahynuly miliony lídi, kteří s ní nesouhlasili. Zbylo jich na světě sice málo, ale zrodily se i jiné, postavené na jiných základech. V některých státech se moci ujmuli oligarchové, kteří používají politiky jako loutky a vysávají svůj národ jako pijavice, a nehodlají se své moci vzdát. A takový stav nastal i v dnešním Rusku, i když se v poslední době zdá, že prezident Putin je od koryta systematicky odsřihává.
A tak se tam k moci dostala jen malá skupina lidí, kteří naprosto ztrácejí pojem o realitě a kteří sice navenek nemají s marxistickým dogmatem nic společného, ale jednají tak, jako jejich komunističtí předchůdci, protože byli v tomto duchu vychovávání a protože když bolševický systém politický a hospodářský zkrachoval, začala se tato skvadra upínat k tržním hodnotám. Ale mocenská hysterie minulosti v nich zůstává. Ti jenž Putina podporují to činí jen proto, aby ochraňovali svoje majetky. Přivlastnili si Krym, protože vědí, že je finančně atraktivní a že jim umožňuje přístup k Černému moři. Hotely u moře, profit z cizineckého ruchu, ale i luxusní majetky, které car Pjotr buďto sám vlastní nebo na nich participuje. A ti všichni půjdou ještě dál, o tom není pochyb. Kvůli zvyšování moci byli ochotni rozpoutat válečný konflikt, a to i proto, že hospodářská situace v Rusku není valná, a tak tam lidé dávají stále častěji najevo svou nespokojenost. Proto Putinovy stratégové rozšiřují propagandu, která by měla hrát občanům na nacionalistickou strunu v tom smyslu, že se Rusko stane opět světovou velmocí. Tím odvádějí pozornost od problémů, které tuto zemi tlačí.
Proč dnes, a proč ne nějakou dobu potom, co ukradli Krym, a potom Doněcko a Luhansko? Proč celá situace eskaluje a proč chce Putin sežrat celou Ukrajinu zrovna teď? Je snadné si udělat závěr. Rusko totiž pocítilo slabost Západu zrovna v té době, kdy se odehrál chaoticky odchod aliančních jednotek z Afghánistanu. To byla zásadní chyba, to byl uvolňující řetěz, jenž musel Putina přímo přitahovat. Určitě si někteří pamětníci pamatuji na násilný zásah sovětských vojsk v padesátých letech v Maďarsku. Tehdy se nechal komunistický diktátor Chruščev slyšet, že kdyby tam nezasáhli, tak by to Západ bral jako jejich slabost. A takovou slabost teď pro změnu ukázal Západ Rusku, a tím celou tu časovanou bombu odjistil.
Zatímco NATO, Amerika a Evropská unie si myslely, že dolézáním za Putinem konflikt na Ukrajině zmírní, tak ruský prezident vede celou situaci do krajnosti. A hrnec přetekl v době, kdy na ni Rusko realně vojensky zaútočilo. O tom, že nemá zájem konflikt řešit diplomatickou cestou svědčí i prohlášení ruského velvyslance ve Švédsku, že Putin kašle na sankce. (Řekl to poněkud vulgárnějším stylem).
I když se teď západní státy trochu vzpamatovaly a přitvrdily, stejně to nemá takový efekt, aby daly Rusku najevo plnou sílu. A to ještě učinily až poté, co Putin přednesl první provokativní projev plný lži, a kdy sdělil, že Rusko uznalo Doněcko a Luhansko jako republiky, aby je pisléze začalo vojenský obsazovat. Ten druhý, jenž předcházel přímé vojenské agresi proti Ukrajině připomínal slova šílence schopného učinit cokoli. Tuto situaci měl Západ předvídat a s tvrdou pěsti vůči agresorovi přijít dřív. Ale jako obvykle to udělal až s křížkem po funuse. Co se teď ale právě děje, a co se bude dít v té dimenzi vysoké politiky? To se můžeme jen domýšlet. Ale o jednom není třeba diskutovat. Ukrajina je precedens. Pokud Západ nešlapne Putinovi pořádně na pazoury, nebude klid.
J F Wanka
