Fejeton týdne: „To chce klid“

Každý týden navštěvuji svojí jednadevadesátiletou matku v domově důchodců, který se nachází v jednom malém městě blízko Českého ráje. Nikdy mě ale nenapadlo, když se od ní vracím, podívat se kolem sebe. Copak nenapadlo, ale vždycky to mám tak tak, abych stihl autobus do Prahy. V poslední době jsem však zjistil pohodlný spoj. Budu tam dřív, a tak mně zbude trochu času navíc. Musím sice vstávat brzy ráno, což není dvakrát příjemné, ale co, alespoň si někde sednu a dám si v klidu kafe.

Tak jsem tímto způsobem minulý týden poprvé vyjel. Toho osudného brzkého odpoledne jsem však svoje plány změnil, přestože jsem měl ukrutnou chuť na kafe a něco sladkého. V polovině cesty jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Objevilo se přede mnou krásné panoráma, úžasný kus přírody. Chvíli jsem stál a díval se před sebe. Po chvíli jsem vzal telefon a udělal si hezký obrázek pro potěšení. Pravou brazilskou kávu jsem sice nestihl, ale měl jsem pěknou vzpomínku, což je lepší, než si dát něco do břicha. Pak zlenivíte a o nic se nestaráte, a přijmete bez rozmýšlení to, co vám kde řeknou. Nic moc.

V autobusu jsem se pak na obrázek stále díval (na to kafe jsem měl pořád chuť), ale už se nedalo nic dělat. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc. Kolik my, v ty naší krásný zemi máme úžasnejch míst, kam bychom se měli vracet, sednout si třeba jen do trávy, a pořád se dívat. Ne přátelé, to není agitka. U moře je také krásně. Že v jejich náručí bychom měli zapomenout na to, co nám je nepříjemné, čeho se bojíme. Mohou do nás horem dolem hrnout informace, zkreslené či lživé, ale my, pořád z toho našeho místa, kde se pořád díváme na ten kus krásný přírody, jim říkáme: „Jen nás nevoblbujte. My víme, že to zrovna teď není to pravý vořechový, ale nám stačí to, že si ještě někdy příště sedneme do tý voňavý trávy, a budeme zrovna tak veselí jako dřív. Tomu věříme a basta“.

Co jeden takovej zážitek s člověkem udělá. Vždycky jsem si myslel, že budu psát jen o politice a všeobecně o společenském dění. „A kde, máš čerte kropáč“, jak to říkaly naše babičky, změnil jsem jen na chvíli téma. Dohnala mně k tomu dnešní doba. Doba nehezkých vztahů člověka k člověku, doba neobvyklých změn.

A tak jsem se rozhodl. Ať budu kdekoli, ať pojedu kamkoliv, vždycky se budu důkladně dívat kolem sebe. Hodím všední starosti za hlavu a najdu si alespoň malou chvilku k relaxaci. Alespoň na tu malou chviličku přerušit spojení s okolním světem, abych se do něj v mžiku vrátil zpátky a byl naladěn na tu správnou notu, která je až nahoře v notový osnově. Zní sice trochu nepříjemně, ale zvykneme si na ni. Její zvuk se velmi brzy změní v sametový, aby nám posléze proklestil cestu do lepších časů.

Josef Machač