EN
DEJako když mávnete kouzelným proutkem. Co bylo tabu dnes, to zítra už neplatí. Co se nelíbilo včera, to už se dnes zamlouvá. Lidská mysl je vrtkavá, a to podle toho, jak to takovému jedinci zrovna vyhovuje. Pokud cítí, že činy druhé strany by ho mohly ohrozit, tak přestane tvrdit to, co dával najevo dřív. Inu co je na tom, že ostatní ho budou nazývat vychcánkem? „Ať si říkaj, co chtěj, jen když já budu v cajku.“ Kouká do prázdna, a tato slova si pro sebe stále opakuje. Na jeho tváři to nevidíš, ale jeho nitro zachvátí ironický, škodolibý škleb. Pravá nefalšovaná česká povaha. Vepřová, knedlík a zelí. A z toho zelíčka se line do všech stran kyselá štiplavá vůně. Někdo si možná řekne, že to není správnej pohled na naší zem. Ne ne holenku, je to richtig, dyť seš přece v Čechách, a o píď dál na Moravě.
Před nedávnými časy, kdy na stromech ještě visely namastné buřty a jitrnice od mastñáků agtoferťáků, byly na hradě pořádány hostiny, při nichž se stoly prohýbaly jídlem a pitím, a lidé sedící kolem nich měli huby od ucha k uchu. A to je právě ten škleb, kterej je opakem toho niterného, jenž platí v době, kdy vám všechno klape a nikdo vás neohrožuje. Ale časy se mění. Jaká by to byla na světě „spravedlnost“, kdyby se někomu pořád vedlo dobře? Že by si neužíval pořád jen štěstí, ale že by ho osud taky někdy klep přes prsty? (Ne v tom smyslu, aby se mu něco tragického stalo nebo byl nemocný}. Prostě aby okusil nějakej ten neúspěch v podobě menšího zla. V podnikání, v lásce, a tak podobně. A to zvlášť, když druhým provede nějakou lumpárnu.
A protože mnoho věcí v životě spolu souvisí, tak alespoň trochu zatáhněme za provázky loutek, které se náhle změní v lidské postavy, a jenž jako na divadelním pódiu předvádějí své kusy. Na jevišti jménem politika. Představme si, že odněkud z hlubin, z místa, kde se nachází nápovědčí bouda, zazní hlas říkající to, co v minulosti neříkal, ale z něhož je cítit právě ten niterný škleb. Napovídá jevištním postavám taková divná slova, na něž nebyly v minulosti zvyklé. A v tom okamžiku se začnou rozhlížet překvapeně kolem sebe a pokyvovat hlavami. „Sakra, sakra, co pa to je?“ štěbetají mezi sebou. Když pochopí o co jde, tak zvednou ukazováčky směrem k boudě, lišácky se usmívají a vítězoslavně volají: „I ty kujóne!“
Bylo, nebylo, nedávno tomu, co se na hradě pořádaly schůzky, porady a dohady o tom, co bude s podhradím dál. Chodívali tam ti, kteří chtěli ledacos, teď tam příjdou jiní, ale chtít budou jen to, co jim náleží. Staré latinské přísloví vox populi, vox Dei, hlas lidu, hlas boží zafungovalo. A co se pak ozve z té zastrčené chatky pod jevištěm? Možná to budou slova hloubavá, lichotiová, sarkastická, ale možná i pragmatická. Co my víme, stát se může cokoli. Jedna z těch možností patrně výjde. Dyť jsme přece Češi a musíme si pomáhat.
Josef Machač
