EN
DENarodil jsem se v Podkrkonoší. I když, to nebylo místo nejvýše posazené, přesto tam za mých mladých let napadlo hodně sněhu. Dnes tu najdete leda tak poprašek. S minulostí to není možné srovnávat. A tak rád na tuto dobu vzpomínám, protože Vánoce byly takové, jaké mají být. Téměř každý den svítilo slunce, v němž se třpytily bíle hvězdičky, sníh praskal pod nohami, a v tom všem se na stráních míhaly barevné kombinézy lyžařů. Večer mrzlo, jen praštělo, v kamnech praskal oheň, a když jsem usínal, zůstaly v nich jen doutnající uhlíky. Ráno, než se zatopilo, bylo v místnosti chladno, ale ne takové k nesnesení, nýbrž ještě smíchané s večerním teplem. A na Silvestra jsem společně s rodiči sedával u večeře, a každý z nás našel pod talířem jednu korunu, aby se nás prý držely peníze. A po půlnoci jsem si s nimi přál mnoho štěstí a zdraví v tom následujícím roce. Mnohdy bych si to dnes zopakoval.
Ale dost vzpomínek. Dnešní realita je neúprosná, a tak je nutné se s ní popasovat tváří v tvář. S příchodem koronaviru se radikálně změnil náš život. Jeho vinou jsme uvrženi do propasti, jejíž tma nás pronásleduje na každém kroku. Jsou omezovány naše základní svobody, nemůžeme naplno podnikat, což nám působí nevyčíslitelné ztráty. Napříč společností se šíří strach z onemocnění, což celou situaci ještě komplikuje. I když odborníci tvrdí, že stres snižuje přirozenou imunitu, přesto ho vlády v celé Evropě v lidech přiživují i v situacích, kdy to je zcela zbytečné.
Ale Vánoce jsou za námi a čeká nás rok 2021. Opět si budeme vzájemně přát mnoho štěstí a zdraví, a přitom si vytyčíme cíle, kterých bychom chtěli v příštím roce dosáhnout. Rozhodně to nebude v dnešní době lehké, protože se budeme muset spolehnout sami na sebe. Zatnout zuby, neskuhrat a jít dál. Rozhodně nemůžeme poslouchat řeči levicových politiků, že stát nám ve všem pomůže. Rozhodně si ho nesmíme zcela připustit k tělu, vyjma nutných případů. Rozhodně si ho nesmíme přespříliš pustit do svých domovů, jinak nám přeroste přes hlavu, což už ostatně dnes dělá. Rozhodně nesmíme v blížících se parlamentních volbách volit ty, kteří jsou dnes ve vedení státu a kteří se snaží podplácet voliče z našich peněz různými populistickými kroky, čímž sledují to, aby je lidé volili. Rozhodně nesmíme připustit, aby pod rouškou covidové nákazy pošlapávali všechno to, co jsme po pádu komunistické totality vybudovali.
A tak stále žonglujeme s těmi přáními a předsevzetími, ale ne jen s vlastními, ale nasloucháme i těm, která nás zaujmou. Mám tu jedno: je to přání nebo spíše rozloučení se starým rokem. Napsal ho spisovatel a redaktor na volné noze Mike May. Hovoří o tom, že dáváme sbohem roku 2020, který pro svět představuje příliš mnoho výzev. Že nechť je letošní rok lákavý pro biomedicínskou komunitu, která je navždy změněna pandemií, zatímco je třeba pokračovat v obvyklém podnikání. Ta poslední tři slova s jednou spojkou uprostřed, by si měli dobře zapamatovat ti, kteří nás někdy zbytečně ve jménu čínského víru omezují. Měli by si nadmíru vážit těch, kteří svou vlastní pílí vybudovali prosperující firmy, které zaměstnávají nespočet lidí. Nastal čas si tuto skutečnost plně uvědomit a naházet jim klacky pod nohy.
A co bychom si měli navzájem přát do toho Nového roku dvoutisícího dvacátého prvého? Hlavně osobní statečnost, nezávislost, ať nás omezuje cokoliv nebo kdokoliv. Nenechat se ovlivnit líbivými sliby, nenechat se kýmkoliv manipulovat. Přejme si to nejen do následujícího roku, ale navždy. Abychom mohli opět svobodně podnikat a svobodně žít. Abychom nemuseli na ten úsvit jen marně čekat, jako vymyšlený protagonista v přidané písni.
Josef Machač
