EN
DEJaro v Neunii
Na stráních jsou už poslední zbytky sněhu. V řekách, ale i v malých potůčcích se ženou dopředu divoké proudy vody. V dálce je vidět skupinky lidí uklízející svoje zahrádky. Pobíhají s hráběmi sem a tam kolem zapálených ohníčků a shrabují starou trávu, která tam po zimě zbyla. Jednou svítí slunce, podruhé se zas zatáhne a začne se sypat sníh. A do toho všeho nám k nosu zavání kouř z hořícího dřeva. Když se setmí, blikají u domů už jen malé plamínky skomírajících ohnišť. Lidé odcházejí unaveni do svých domovů po tom celodenním uklízení. A tak to chodí každý rok. Jaro přichází a mrazivé dny mu pomalu ustupují. Jenže tenhle rok bude mít jaro melancholickou příchuť nastalé pandemie, kterou se politici v celé Evropě naučili využívat ke svým cílům. Takto lze dokonale vystihnout atmosféru současných dnů, ale i těch příštích.
Konec této pandemické hysterie nemá konce a lidé nevědí, jak dlouho v ní budou ještě uvěznění. Problémy současné doby nahrávají i médiím, jejichž názory na ní se výjimečně kryjí s pohledy politických reprezentací, i když za běžných okolnosti se tyto dvě skupiny dostávají často do konfliktních situaci. Médiím vyhovuje to, že jsou občané omezovaní v pohybu, a tím prosedí více času u televizních přijímačů a více hltají i ta tištěná, protože na tuto činnost mají více času, čímž se samozřejmě zvyšují ceny reklamy. I politici ve vedeních států nemají radi srocování lidí, kteří by poukazovali na jejich chyby, a proto chtějí zavedené restrikce udržet co nejdéle. Hlavně sledují i to, aby se na obrazovkách ukazovali co nejčastěji, vtloukali lidem do hlav svoje vize, a tím získávali munici do případných voleb. Takže se tito dva bratři z rozumu tetelí na jednom smetišti a spokojeně se koukají na ty, kterým státy zakázaly kvůli nákaze podnikat a kteří fungují mnohdy z posledních sil.
Všichni tito náhodní kamarádi jsou ve svých výkřicích zajedno: slibují lidem světlo na konci tunelu, a přitom sami nevědí, jestli tam nějaké vůbec je. Vylézají myši z děr v podobě provinčních vědců, kteří stále žvaní o tom, co bychom měli dělat, a co ne, abychom se toho prokletého čínského viru zbavili. Ale ani svou odborností jak se veřejnosti představují, nejsou schopni nic vymyslet. Když je dobře a často posloucháme, tak zjistíme, že mluví stále o tom samém, přičemž mnoho informací, které nám předávají, pochází mnohdy z poznatků opravdových vědců, kteří zůstávají v anonymitě, protože nemají čas ani náturu se ukazovat v médiích, aby se zalíbili politikům, a tím od nich vyškemrali dobře placené fleky na ministerstvech zdravotnictví.
Všechny státy Evropské unie pandemii naprosto podcenily, a to jak jednotlivé vlády, tak i její vedení, které naprosto selhává i v právních záležitostech týkajících se společného nákupu vakcín. A co víc, a to je základní problém, že nedokáží své počiny a restrikce lidem patřičně vysvětlit. Kdyby to bývali dokázali, nemuseli jsme v tomto marastu být. Občané je pokládají za příživníky, kteří parazitují na jejich daních a omezují jejich základní lidská práva. A to už jim nikdo asi nevymluví, i kdyby se snažil sebevíc. Pokládají si pak otázku, jestli stojí vůbec za to žít v Neunii, která si sama se sebou neví rady.
Josef Machač
