EN
DE
Za okny mého bytu se stmívalo. A právě v té chvíli jsem se rozhodoval, jak strávit načatý večer. Když jsem vyvenčil svého psa, rozhodl jsem se, že zajdu na pivko. A když jsem usedl, tak jsem se na internetu dozvěděl, že se od osmi hodin právě odehrává na televizi Nova debata mezi Andrejem Babišem a Petrem Fialou. Nebylo to tak dlouho poté, co se odehrál stejný duel na televizi Prima. Bylo to těsně před volbami. Kliknul jsem tedy na vysílání televize Nova, aby se tam posléze objevily obličeje obou politiků. Pokud se mě někdo zeptá, jaké pocity jsem při té podívané měl, tak mohu říct, že jsem vše sledoval se smíšenými pocity. Opět mě pronásledovala ta nešťastná česká politická kultura, z níž už mně delší dobu leze husí kůže po zádech, když slyším, co jsou schopni politici vypustit z úst. A tak se vůbec nedivím tomu, že občané takovým politickým debatám už pomalu přestávají rozumět a že v ně ztrácejí důvěru. A že se posléze jak se říká postaví na zadní a zvolí ve volbách lidi, kteří by tam za normálních okolností neměli co dělat.
Opět se tu odehrávalo vzájemné osočování, opět házení špíny jeden na druhého. Ale opět jsem postrádal jednu věc. Padly tam jen samé sliby, a málo slov tom, co by chtěli politici po volbách udělat přímo pro občany. Zazněla tam jen samá nepřímá řešení nejpalčivějších problémů v podobě různých vizí, které v podstatě nikomu nic neřekly. A tak si člověk v tu chvíli uvědomil, jestli jim jde opravdu o lidi a jestli se tak nechovají jen před volbami, aby voliče obalamutili. Jestli jim nejde jen o to, aby se dostali do dobře placených státních funkcí. Ale co viselo zaručeně ve vzduchu mezi diváky? Obavy z toho, jestli své sliby posléze opravdu splní. Lze předpokládat, že to tak nebude, protože i v minulosti, když se dostali nominanti politických stran do vlády, tak z nich zůstalo jen smítko prachu. A tak vypadala celá volební kampaň. Občan z ní ale nemohl vyčíst nic povzbudiveho. .
Byla neděle, den po volbách. Slunce svítilo a člověk by se mohl radovat z krásného dne. Já jsem se neradoval. Záhadná píseň zněla v duši mé, jejíž tóny byly smutně, řekl by básník. Vyplnilo se to, co se očekávalo. Vyhrálo je hnutí ANO a příštím premiérem bude zřejmě Andrej Babiš. Koalice Spolu prohrála, i když celá minulá vládní koalice dostala o něco málo více volebních hlasů než před čtyřmi roky. Lze to pokládat za úspěch? Určitě ne. Politika je totiž neúprosná. Neřeší to, co kdo udělal dobrého, ale uznává jen konkrétní činy. Tvrdě a neúprosné. A tady se to nestalo. Prohra to prostě byla, tečka. V této souvislosti nás může napadat otázka, co bude v budoucnosti s koalici Spolu. Bude pokračovat dál nebo skončí? Zatím však od lídrů slyšíme jen vyhýbavé komentáře, z nichž nelze vyrozumět co bude dál. Jedna věc je však jistá. Bývá totiž nepsaným pravidlem, že pokud některá strana nebo hnutí prohraje volby, tak její lídři rezignují. Tak by měli ukázat svojí politickou vyspělost. Ale jestli k tomu dojde i v případě koalice Spolu, o tom můžeme jen spekulovat.
Je více než týden po volbách, a nikdo neví, jakým směrem se naše země bude ubírat do příštích let. Andrej Babiš sice volby vyhrál, ale jeho snahy složit příští vládu jsou stále nejasné. A občané si pokládají otázku, jak dlouho by mohla vydržet rodící se vláda, jejíž součástí mají být politické strany, které svými kontroverzními prohlášeními nebudí v lidech zrovna mnoho důvěry. A je to tu znovu. Proč jim občané ve volbách dali důvěru, aby se dostali do sněmovny? Nebylo v tom furiantství, které bylo spojeno s nespokojeností s minulou vládou? Určitě tomu tak bylo. Zdvižený prst byl už v evropských volbách, ale jeho hrozící nebezpečí si tehdy nikdo neuvědomoval. V tomto ohledu tu zůstává důvod k zamyšlení, z něhož vyplývá další otázka. Jak by se měli zachovat ti, kteří tuto situaci přímo či nepřímo zavinili? Měla by spadnout opona nepovedeného představení. Neměli by politici, kteří byli členy minulé vlády dát ve svých politických stranách šanci novým vizím a odejít do ústraní? Určitě. Odejít s úctou dřív, než pro ně bude pozdě.
WAF
