Úvaha týdne: „Je těžké být Flemingem“

Když nějaký provinční vědec, a je lhostejno jakým oborem se zabývá, sní celý život o tom, že vymyslí něco převratného, co by mu přineslo slávu a peníze, a ono se mu to stále nedaří, ať dělá, co dělá, musí se zákonitě vnitřně užírat. „Proč nejsem génius? Co je to za spravedlnost? Celej život se dřu a ono stále nic“ říká si ve dne v noci. Stane se z toho noční můra, a on každý den slídí všude možně, aby chytil příležitost za pačesy. Čeká jako kočka u myší díry a při každém pohybu sebou trhne. Ale myš z ní napolo vystrčí hlavu a vždycky včas zaleze. A tak se to stále opakuje. Až konečně přijde jeho chvíle. Stane se něco nepředvídatelného. Společnost se ponoří do navenek bezvýchodné situace a neví, jak se jí zbavit. Tu takový člověk náhle pookřeje, a když je navíc ten průser z oboru, ve kterém umí chodit, stane se z něj najednou vědátor první třídy. Má navíc to štěstí, že ten, kdo má v té lapálii rozhodující slovo je z toho podělanej a není schopen jí vyřešit. V tu ránu se tento jedinec vkrade do jeho přízně a našeptává mu jako Mefisto různá řešení. Dává však pozor na to, aby za nic nenesl zodpovědnost. Co kdyby se poměry změnily a on musel za svoje rady skládat účty? Ulehá tedy s uspokojením, že se nad ním osud konečně smiloval.

Najednou se jeho životní pouť rapidně změní. Je ve víru pozornosti, média se předhání, kdo první s ním udělá rozhovor, moderátorky v krátkých sukních se na něj mile usmívají a na bankovní konto mu chodí tučné částky od generálního moderátora celého toho srabu. Před vysíláním si notně načechrá svoji kštici, pokud ji má, nebo si vezme paruku, pokud má pleš, přičemž vždycky dbá na to, aby ji měl notně rozcuchanou po vzoru Einsteinovy hřívy, aby to vypadalo, jak zuřivě bádá. Hýří různými moudrý a je mu jedno, že ten druhý kvůli jeho výplodům trpí. To mu však nevadí. Hlavně, že on dosáhl své kýžené slávy. Proto stále razantněji slídí po informacích, které už někdo někde pracně vymyslel a ohromuje s nimi svoje okolí. Jeho mecenáše pomalu přechází strach a libuje si pro sebe: „To mám štěstí, že jsem sehnal takového schopného člověka!“ Tak oba žijí v symbióze a je jim dobře po těle. „Kéž by to trvalo do konce života!“ prosí vědátor všechny nadpřirozené síly, co jich je, i když nikdy v nic nevěřil. Jen v to, být někým výjimečným.

A právě v té chvíli, kdy se cítí nejlépe, kdy se uskutečnily všechny jeho životní tužby, právě v tu chvíli problém přestává být problémem, a tak i jeho mecenáš o něj přestává mít zájem. Proudy peněz stále víc a víc vysychají, a on jako šílený našeptává dál svému chlebodárci svoje rozumy a dál celé společnosti znepříjemňuje život. Když ho nikdo neposlouchá, tak spadne do hysterie a straší, protože s koncem problému odejdou i jeho zlatě časy. A když ho přestane poslouchat i jeho chlebodárce, stane se z něj opět malý člověk typu podej, podrž, až  upadne opět v zapomnění. Inu je těžké být Flemingem. Zajímavej příběh, co?  Někde jsem ho četl a natolik mě zaujal, že jsem ho musel poslat dál.

Josef Machač