Krátký fejeton na víkend, Vlahé letní noci.

Mám rád jasné letní noci, protože je na nich něco nenormálního, něco nadzemského. Z nebe na nás září tisíce hvězd. Některé vzdálené, některé blízké. Obloha je tmavěmodrá, až černá. Je klid. Jen kolem nás vane svěží větřík, a z trávy se ozývají šustivé zvuky cvrčků. Dnes je opravdu klid. Ale tenkrát nebyl. Úzkostná doba to byla. Až depresivní.

Padesát čtyři let tomu je, co byla ta neklidná letní noc, jako když čekáte bouři, a ona ne a ne přijít. Neklid se zmítal celým naším národem. Neklid a úzkost, že podud ta smršť příjde, bude bezmocný. Jako bezmocné dítě bránící se zlu, které nezná mezí. A ona ta bouře nakonec přišla. Nezvaná. Národ byl pokořen a skřípal zuby. Bezmoc vás sžírá, ale dodává vám sílu. Pomstít se za příkoří, které vám někdo uštědřil. Třebaže to trvá věky, ale ten vztek ve vás zůstává. A ten den přišel s příchodem Sametové revoluce. Ale náš národ se nemstil, choval se hedvábně, protože pochopil, že msta není řešení a nechal to na osudu.

Ten však přeje těm, kteří chtějí i dnes ovládat svobodné národy. Zrovnatak jako tenkrát nám, jim chtějí vnutit svojí vizi svého scestného světa, jehož hlavním krédem je omezování základních práv občanů na svobodný život. A znuvu jako tenkrát prosazují své chtíče silou. A osud mlčí? Ovšemže ne. Jen spřádá své nitky, aby v pravý čas zasáhl. Může to trvat dlouho, ale ten čas příjde. Určitě, o to nemusíme mít strach.

Josef Machač