Letošní Vánoce nebyly jen svátky klidu a míru, ale staly se i poslem politických změn, které se před nimi v naší zemi udály. Byla jmenována nová vláda Andreje Babiše, který byl nucen se spojit s krajně pravicovými stranami, aby získal v parlamentu většinu. Taková spolupráce však nemůže do budoucnosti fungovat, protože zejména SPD je ve sněmovně zastoupena čtyřmi politickými stranami, pokud počítáme i ji samotnou. Už teď se zdá, že někteří poslanci za krajně pravicové strany sdružené v SPD zcela nesdílejí jak domácí, tak i zahraniční orientaci Babišovy vlády. Takže vánoční svátky nám sice poskytly krátký čas k odpočinku, ale po nich budeme mít zřejmě na politické scéně o zábavu postaráno. 

Tak mě napadla náhodná myšlenka. Tedy není to ani myšlenka, ale spíše vzpomínka. Kolikrát jsem se už od minulosti distancoval, přesto mě ty zážitky z dob minulých dále pronásledují. Bylo to tak někdy v 70. letech, a zrovna se blížily Vánoce. Nevím, kde ten zájezd tenkrát rodiče sehnali, ale vypravili jsme s otcem na předvánoční výlet do bývalého východního Německa, jen pár kilometrů za hranice do Görlitz. Autobus byl přistaven v brzkých ranních hodinách, a tak jsme s chleby se salámem v kapse vyrazili přes zpustlé východoněmecké dálnice na cestu do konečné zastávky, abychom se během cesty potýkali se zimou v autobuse, nefungujícím topením, jak nám během cesty sdělil řidič. Když jsme dorazili, tak jsme ochutnávali vánoční atmosféru bývalého východního Německa, která se tam dodržovala poněkud razantněji, než v tehdejším Československu. Něco jsme si nakoupili a vrátili se zpět.

Po všech těch letech se mně tato vzpomínka vrátila, a to v té chvíli, když jsem viděl nastupovat novou Babišovu vládu do autobusu, aby ji její šéf rozvezl po jednotlivých ministerstvech. Chleby se salámem v kapsách určitě neměli, ale radost určitě měli, protože nakonec to všechno klaplo. A tak sny předsedy hnutí ANO a nového premiéra, ale i jeho krajně pravicových kámošů získat moc se nakonec splnily. Ale dost srandy. A teď vážně.

A tak jsem si říkal – když jsem viděl ten autobus s novou vládou – jestlipak něco z toho, co pan Babiš lidem před volbami sliboval dodrží. Přestože kritizuje minulou vládu a vytrubuje do všech stran, že všechno udělala špatně, přesto se můžeme domnívat, že touto kritikou si střádá politické body, aby si připravil cestu pro zvýšení deficitu státního rozpočtu, protože bude muset splnit předvolební sliby, které pokud je uskuteční, vytáhnou lidem z kapes ještě více financí než tomu bylo v minulosti. Někteří sice něco dostanou, ale ti druzí to zaplatí. Nicméně vše se může rapidně změnit, a to v té chvíli, až vstoupí rovnýma nohama do politické reality. Ale ještě předtím, než se do ní naplno ponořil, začal dělat kroky, které naší zemi příliš neprospějí.

Těsně po volbách si přál, aby se jeho jmenování stihlo ještě před konáním Evropské rady, a to z těch důvodů, aby se jí mohl zúčastnit osobně. A když to skutečně stihl, tak tam udělal takovou botu, že to je do nebe volající. Odmítl ručit za peníze, které si Evropská unie hodlá půjčit na finančních trzích na pomoc Ukrajině. A to po průtazích, při kterých dělala Evropská komise ramena, že na tento účel použije ruská aktiva uložená v Belgii. Všechno skončilo v té chvíli, když ruský prezident zadupal a pohrozil jadernými zbraněmi, žalobami a zabavováním majetku evropských firem v Rusku. Po tomto varování se představitelé Evropské unie téměř podělali strachy a uchýlili se ke zlaté střední cestě, aby se vyhnuli konfrontaci s Ruskem. A tak se nakonec rozhodli, že zatnou sekeru právě na těch finančních trzích. Ostuda na všech stranách. Nic víc.

Když tohle všechno člověk zvažuje, tak nepochybně začne přemýšlet nad tím, že z myslí některých lidí vymizela solidarita s těmi, kteří potřebují naši podporu a že politici tvořící současnou vládu, aby uspokojili své voliče, odmítají pomoc právě těm, kteří brání svou zem před agresorem a kteří zůstávají nadále zajatci válečného konfliktu. Ale lidé se mění, a v poslední době se v jejich myslích uhnízdila nenávist k někomu nebo k něčemu. Co se to stalo? Nevím. Už to prostě není jako dřív. A tak jsem si vzpomněl na to, že když jsem byl ještě malý kluk, tak jsme si vystačili s jednoduchými věcmi – s trochou jídla, rodinnou atmosférou a příběhy, které jsme si vyprávěli během dlouhých zimních večerů. Dnes je vše tak rychlé, tak hektické. Vzpomínám si, jak jsme sedávali o Vánocích s rodiči u stolu, kde se podávala tradiční vánoční večeře. Za okny se trousil sypký bílý sníh, a když jsme otevřeli okno, tak do místnosti zavanul studený vzduch, a byl odtamtud slyšet zvláštní šelest: to jak padaly sněhové vločky na okenní římsu. A teď? Lidé se často scházejí, ale jakoby se míjeli, každý s telefonem v ruce, místo aby si povídali o věcech, které je trápí.

Když se podívám na dnešní politiku, vidím podobný paradox. Politici se snaží spojit s lidmi, ale často zapomínají na to, co je skutečně důležité. Místo toho, aby naslouchali lidem, mnohdy se jím před volbami jen vtírají pod kůží, aby získali jejich hlasy a aby si poté zajistili teplá místa ve státních funkcích. A tak se vracím k těm vzpomínkám na Vánoce, kdy jsme si vážili každého okamžiku. Jak bych chtěl, aby se to vrátilo. Abychom se opět uměli zastavit, podívat se na sebe a sdílet nejen jídlo, ale i myšlenky a pocity. Možná je čas se vrátit k těm základním hodnotám, které nás spojovaly v minulosti. Možná bychom měli znovu objevit kouzlo jednoduchosti a opravdovosti, které se ztratilo v dnešním uspěchaném světě. Ať už jde o Vánoce, politiku, nebo každodenní život – důležité je, abychom nezapomněli, co nás dělá lidmi.

Josef Machač

Náš týdeník může vycházet jen díky vaší finanční podpoře. Případné finanční dary prosíme zasílejte na číslo účtu 246279785/0300. Každý finanční dar potvrďte na email: pepik606@gmail.com